Jakub Horák, přispěvovatel Reflex.cz, je na cestě po Jemenu s českou delegací a přináší zajímavé postřehy.
Jemen působí jako bizarní říše ze sci-fi románu bratří Strugackých Je těžké být bohem. Rozpadající se historie spolu s elektrickými generátory a špinavými taxíky neznámých značek, mezi tím vším vojci a kontroly na každém rohu.
Hlavní město Sanaa považují jeho obyvatelé za nejstarší město na zemi. Jeho rozpadajícími se starověkými ulicemi procházejí muži v tradičních oděvech a s šátky na hlavách, za širokým pásem nosí zastrčenou zakřivenou dýku. Na tržištích se prodává koření, nasypané v širokých mísách, večer se všude rozjedou benzínové generátory a bledé zářivky osvětlují průchody plné všemožného šuntu, kovových tepaných nádob, které jsou zaručeně ze šestnáctého století. Stačí jen ale popojít o obchod dál a jeho majitel vám úslužně prozradí, že pouze jeho zboží je ten pravý antique, ti vedle že to mají made in China.
Všichni muži mají na tváři bouli - vevnitř mají nacpaný smotek kathu, který neustále žvýkají. Světle zelené listí se původně se žvýkalo v rámci rituálu, spočívajícího v tom, že muži sedí dokola okolo velké hromady odtrhávají vybrané malé lístky a ty si strkají do úst, kde listí nechávají, přičemž vše zapíjejí vodou. Účinky jsou mírné - nejprve se dostaví otupělost, pak zase mírná euforie. Pro názornost: se stavem třeba po třech panácích vodky se to absolutně nedá srovnat. Alkohol je ostatně v zemi zakázán, takže kath je zde považován za velké povyražení. Problémem je, že už se nežvýká pouze v rituálu, ale pořád, přičemž otupělost z toho plynoucí zasazuje v kombinaci s tradičně lenivou orientální povahou obyvatelstva poslední ránu nějakým výhledům na případný růst ekonomiky.
Jsem členem české delegace, sestávající se z ministra zahraničí, diplomatické suity a obchodní delegace tuctu obchodníků, kteří na Blízký východ už většinou něco exportují a nyní doufají uzavřít další kontrakty a rozšířit své aktivity. Je tu muž z Vítkovic, člověk z Omnipolu, obchodník z veleúspěšné české firmy, vyvážející do celého světa polohovací zdravotnická lůžka, zástupce společnosti, umísťující do bohatých zemí zdravotnický personál, a mnozí jiní. Bydlíme v hotelu Mövenpick, což je v podstatě pevnost obklopená zdmi a střežená desítkami vojáků a obrněnými vozy s těžkými kulomety. Při cestách do města na obchodní komoru se přesunujeme autobusem, obklopeni houkajícími policejními auty. Pokud je součástí kolony i kníže s diplomaty, doprovází nás lehký obrněnec s těžkým kulometem.
Přes přísný zákaz opouštění hotelu jsem samozřejmě hned první večer spolu s dobrodruhem Rudou z CK Livingstone strážcům unikl a taxíkem jsme se vydali do města. Potkali jsme velmi přátelské lidi, kteří se anglicky, rusky, nebo místním jazykem snaží komunikovat, kamsi nás zvou, chtějí nám něco ukazovat a zkoušejí něco prodat, ostatně jako v každé podobné zemi. Domy jsou pobořené, přesto působí malebným dojmem. Na trzích lze většinu cen usmlouvat na třetinu, což se neobejde bez rituálu odcházení, loučení se, přivolávání zákazníka zpátky a termínů typu "give me your price", "tell me last price" a podobně. Země trpí nedostatkem turistů, neboť se všichni bojí Al Kajdy, která tu údajně někde je, patrně v horách. Průvodci turistů je označují za zlé lidi, což není s podivem, protože už nemají pomalu koho provádět.
Prezentace na obchodní komoře se zúčastnily desítky lidí v oblecích vybledlých tmavých barev. Zatímco v Saudské Arábii na jednání přišli jen nemnozí zástupci firem, kteří mají o spolupráci skutečně zájem, tady zřejmě jednání obchodní komory představuje velké povyražení. Všichni si Schwarzenberga a místní ministry fotí na telefony, aby pak zřejmě někde jinde fotkami prokazovali svou důležitost. Jeden z jemenských ministrů situaci shrnul ve svém projevu: "Pokud se přátelíte s někým bohatším, také zbohatnete. Přátelíte-li se s někým chudším, zůstanete chudí". O obchodní styky s Českou republikou je zde velký zájem, ale netuším, zda se nějaké realizují, patrně to lze nalézt v nějakých statistikách.
Armáda je na ulicích všudypřítomná. Po hodině programu jsem obchodní komoru vzdal, protože projevy v nepříliš dobré angličtině, simultánně tlumočené do místního jazyka, byly k nevydržení. Vzal jsem si tedy taxíka, jehož řidič mi nerozuměl ani slovo, a nechal se odvézt na hotel. Musel jsem projet třemi vojenskými zátarasy, na kterých nás nechtěli pustit dál, dvakrát mi chtěli zabavit telefon - předpokládám že jim vadilo, jak si fotím obrněnce. Telefon jsem vydat samozřejmě odmítl, zastrčil ho do kapsy a pouze opakoval "Mövenpick, Mövenpick". Také jsem prokoukl, další pokus jak mě připravit o iPhone, totiž když voják posunky naznačoval, že z mého telefonu chce zavolat do hotelu, jestli tam skutečně patřím. Nakonec to vzdali a nechali nás projet - ale vděčím za to pouze faktu, že jsem měl na sobě tmavý oblek a bílou košili, tudíž jsem vypadal jako příslušník toho bohatého světa, se kterým je dobré se přátelit.
Jemen není špatná země. Jak už jsem již napsal, je velmi malebná. Před několika lety jsem tu trekem přešel celé hory a v horských vesničkách narazil na přátelské lidi a celé houfy dětí, jež se kolem nás seskupovaly a se zájmem nás pozorovaly. Nežebraly, jen se dívaly. Když jsem třeba vytáhl polní láhev a napil se, všechny zpozorněly a v houfu to zašumělo. Předpokládám, že ještě dlouhá léta tam po nás zůstala legenda o bílých mužích, kteří přišli z hor, sedli si, jeden se napil z láhve a pak zase odešli pryč. Odešli - řečeno slovy Star Treku - tam, kam se doposud ještě nikdo nikdy nevydal.
