Děsivý nález v dánských slatinách vyústil v další záhadu. Tělo oběti pocházelo z doby železné
V květnu roku 1950 byli policisté z dánského města Silkeborg přivoláni k nedalekému rašeliništi. Při těžbě zde bylo nalezeno tělo s oprátkou na krku. Policisté vyrazili na místo s neblahou předtuchou, protože právě pátrali po pohřešovaném chlapci a domnívali se, že se mohl stát obětí vraždy. Na místě však zjistili, že případ bude daleko složitější. Tělo oběti totiž bylo přes 2000 let staré.
Osmého května 1950 se na policejní stanici v Silkeborgu rozezněl telefon. Na druhém konci se ohlásil Viggo Højgaard. Volal z městečka Bjældskovdal ležícího na okraji rozlehlých slatin, z nichž místní obyvatelé odnepaměti těžili rašelinu. Pro otop vyrazil i Viggo s bratrem Emilem a svou ženou Grethe. Když rýč v jedné chvíli narazil na pevný předmět, domnívali se oba bratři, že jde o kus dřeva. Grethe ale trvala na tom, že nález prozkoumá, a začala opatrně odhrabávat rašelinu rukama. Ke svému zděšení zanedlouho nahmátla lidskou hlavu.
Oběšenec v rašelině
Když kopáči z místa odstranili další vrstvu rašeliny, uviděli jasně obrysy skrčené postavy. Tělo bylo asi 160 centimetrů vysoké a na první pohled ve velmi zachovalém stavu. I přes nános bahna bylo patrné, že má kolem krku zadrhnutou oprátku. V této chvíli se rozhodli přivolat policii. V okolí již několik dní probíhalo pátrání po pohřešovaném chlapci z Kodaně a nebylo vyloučené, že se mohl stát obětí vraždy.
Přivolaným policistům bylo hned po příjezdu divné, že tělo leželo daleko od břehu a téměř 3 metry pod povrchem slatiny. Prohlídka okolí navíc neodhalila žádné stopy nedávného kopání. Namísto forenzních analytiků proto policisté přivolali experty z muzea v Silkeborgu. Ti okamžitě poznali, že kopáči objevili nález nevyčíslitelné hodnoty. Tělo, které vypadalo jako čerstvě pohřbené, bylo podle jejich odhadu několik tisíc let staré.
Tisíce ztracených mumií
Mezi komunitou v městečku Bjældskovdal nevyvolalo zjištění nijak velký rozruch. Na lidské ostatky naráželi těžaři rašeliny zcela běžně a vyprávění o tělech utopených ve slatinách znali i od svých rodičů a prarodičů. Vědci, kteří případ zkoumali, našli v místních kronikách a písemnostech záznamy o více než 150 nálezech za posledních zhruba 200 let. Podle jejich odhadů ale mohlo být z rašelinišť vyloveno i několik tisíc těl. Místní se domnívali, že jde o lidi, kteří zabloudili ve slatinách a utonuli v jejich podmáčených částech. Ostatky proto zpravidla po zběžné prohlídce končily pohřbené na místních hřbitovech.
Nezájem místních kopáčů připravil archeology o dokonale zachovalé mumie našich dávných předků. Zatímco v běžné půdě se dochovávají pouze kosti, kyselé taniny vylučované rašelinou dokážou zakonzervovat i měkké tkáně, vnitřní orgány, a dokonce i vlasy a vousy. Nejinak tomu bylo v případě mumie, která dostala přezdívku Tollundský muž podle města, odkud pocházeli jeho nálezci. Ohledání dostal na starosti profesor Knud Thorvildsen z dánského Národního muzea, kam bylo tělo zasláno v dřevěné bedně i s blokem rašeliny, ve které tisíce let spočívalo.
Prastará záhada
Při ohledání Thorvildsen zjistil, že jde o dospělého muže ve věku 30–40 let. Zemřel kolem roku 250 př. n. l a do rašeliniště byl uložen nahý, pouze s přiléhavou čapkou z ovčí kůže a jednoduchým opaskem. Před smrtí byl hladce oholen a ostříhán – při ohledávání pokrývalo jeho tvář pouze krátké strniště vousů, které patrně vyrostlo až po smrti. Oprátka kolem krku byla spletena z kožených řemínků a na zachovalé pokožce byly stále zřetelné záhyby, kde se zaryla do tkáně hrdla. Jelikož rentgen páteře neodhalil poškození obratlů, usoudil profesor Thorvildsen, že muž byl s největší pravděpodobností uškrcen.
Archeologové, se kterými byl nález konzultován, vyslovili teorii, že Tollundský muž byl obětován při obřadním rituálu. Z doby železné se v Dánsku nedochovaly žádné písemné doklady. Zvyky tehdejších obyvatel popisují pouze zápisky římského historika Cornelia Tacita, který zpovídal obchodníky přicházející z dálného severu. Podle nich Dánové trestali oběšením obzvlášť odsouzeníhodné zločince, zrádce a vojenské zběhy. Mumie Tollundského muže ale nevykazovala žádné známky násilného zacházení. Před pohřbením do slatiny ho jeho současníci uložili do polohy připomínající spícího člověka, zatlačili mu víčka a na zachovalých rtech byl stále patrný klidný úsměv. Kyselé a chladné prostředí rašeliniště v těle dokonale zakonzervovalo mozek, srdce, plíce, játra i zažívací trakt. Při pitvě byly v trávicím ústrojí nalezeny zbytky kaše z pšenice, ječmene, lněného semínka a semen 40 dalších plodin a bylin – často i vzácných. V posledním, ne úplně stráveném jídle, naopak nebyly objeveny žádné stopy po mase, ovoci ani po listové zelenině. Z toho vědci usoudili, že muž zemřel v zimě, pravděpodobně během rituálu, který měl během oslav slunovratu zajistit bohatou sklizeň v nastávajícím roce.
Úsměv, který přečkal tisíciletí
Případ vzbudil pozornost nejen v Dánsku, ale i v dalších zemích, kde se tradičně těží rašelina – například ve Francii a Anglii. Díky tomu začali kopáči přivolávat k nálezům archeology častěji. V roce 1982 byla nedaleko od Silkeborgu nalezena další mumie známá jako Grauballský muž (podle vesnice Grauball), v Anglii se podařilo v roce 1983 z rašelinišť Lindowského močálu vyprostit mumie muže a ženy. Tollundský muž byl ale zdaleka nejdokonaleji zachovalý a vědci vynaložili velké úsilí, aby jeho podobu uchovali i nadále.
Tělo začalo nedlouho po vynětí z rašeliniště vysychat a podléhat zkáze. Byl z něj proto pořízen odlitek a procesem konzervace prošla jen hlava. Vědci museli nejdříve v alkoholové lázni z tkání odstranit kyselou rašelinovou vodu. Namísto ní do buněk vpravili nejprve toluen, ten pak nahradili tekutým parafínem a v poslední fázi včelím voskem. Preparování trvalo více než rok, metoda se ale osvědčila. Když byla hlava vyňata z voskové lázně a omyta, byl na jejích rtech stále patrný úsměv, který přečkal více než dva tisíce let. V červnu roku 1962 byla hlava zaslána do muzea v Silkeborgu, kde je spolu s replikou těla k vidění dodnes.
