Obětoval Churchill parník Lusitania, aby zavlekl USA do války? Konspirační teorie sahají až do I. světové války
Spojené státy se po druhé světové válce etablovaly jako velmoc zasahující do záležitostí doslova celého světa. V zemi samotné ale už od vyhlášení samostatnosti existuje politický proud prosazující izolacionismus. S příchodem Trumpovy administrativy začala snaha odstřihnout USA od zbytku světa opět růst. Zároveň s ní se z hlubin zapomnění vynořily i argumenty, jak toto odloučení odůvodnit. Jedním z nejvytrvalejších je konspirační teorie sahající až do dob I. světové války. Do konfliktu tehdy Spojené státy údajně zatáhl sám Winston Churchill a spouštěcím momentem měla být zkáza parníku Lusitania.
Když byla Lusitania v roce 1907 pokřtěna, byla největší a nejrychlejší lodí na světě. Moderní turbínové motory ji poháněly stálou rychlostí až 44 km/h. Důmyslně konstruovaná paluba poskytovala o polovinu více prostoru než lodě srovnatelné velikosti a kajuty osvětlené elektrickými žárovkami byly proslulé luxusním vybavením. Loď operovala na exponované obchodní lince mezi Liverpoolem a New Yorkem a cestu přes Atlantik zdolávala v rekordních časech. Parník přezdívaný Mořský chrt se stal chloubou Británie a symbolem její námořní moci.
Válečné námořní šachy
Prostředí, ve kterém Lusitania operovala, doznalo po zahájení I. světové války velkých změn. Mezi oběma námořními velmocemi – Německem a Británií – proběhla hned zpočátku série taktických a odvetných tahů. Německo zaminovalo strategické lodní cesty, královské loďstvo v reakci na to vyhlásilo blokádu německých přístavů a zaminovalo přístupové cesty do Severního moře. Němci kontrovali prohlášením, že považují moře kolem celé Británie za válečnou zónu, kde mohou jejich ponorky bez varování útočit na jakoukoliv proplouvající loď.
Spojené státy byly po velkou část I. světové války neutrální. Hrozba útoku německých ponorek ale významně zasáhla do transatlantického obchodu, což si USA nechtěly nechat líbit. Prezident Woodrow Wilson Německo oficiálně varoval, že ho bude činit odpovědným za jakékoliv ztráty amerického zboží nebo životů. Německo ale na své hrozbě trvalo. Prostřednictvím své ambasády dokonce nechalo v největších amerických denících otisknout inzeráty varující před nebezpečím plavby k britským břehům.
Varování a pozvánka
Deník New York Times otiskl varování na stránce, kde se ve stejný den objevil inzerát nabízející palubní lístky na další plavbu parníku Lusitania. Britská admiralita nebrala výstrahu na lehkou váhu. Za I. světové války nebyly ponorky zdaleka tak nebezpečné jako v budoucích konfliktech, u pobřeží Irska se ale Němcům podařilo zasáhnout a potopit několik nákladních lodí. Kapitán Lusitanie proto obdržel doporučení, aby často měnil směr plavby, a ztížil tak ponorkám zaměřování. Kapitán William Turner, přezdívaný podle oblíbené pokrývky hlavy „Buřinka Bill“, se rozhodl varování ignorovat. Pasažéry uklidňoval tvrzením, že pro jeho rychlou loď nepředstavují ponorky žádné nebezpečí.
Dva výbuchy
Lusitania vyplula na svou 202. plavbu z New Yorku do Liverpoolu 1. května 1915 s 2000 pasažéry na palubě. Po šesti dnech plavby byl parník už na dohled od pobřeží Irska a zdálo se, že Mořský chrt pronásledovatelům unikl. Krátce po poledni 7. května zhruba 15 kilometrů od pobřeží otřásla palubou prudká exploze. Několik vteřin poté následoval druhý, daleko větší výbuch a loď se začala rychle naklánět na pravý bok. Nebezpečí, které kapitán ignoroval, se ukázalo jako velmi reálné. Lusitanii zasáhlo německé torpédo a následující výbuch jednoho z kotlů vyrval do boku trupu obrovský otvor. Během 18 minut se loď potopila. Při útoku přišlo o život 1197 pasažérů a členů posádky. Stovky těl vyplavoval příliv ještě mnoho dnů poté na pobřeží. Většina obětí zůstala uvězněna v podpalubí a nikdy nebyla nalezena.
Mezi Německem a Británií se okamžitě rozhořela přestřelka obviňování. Německo tvrdilo, že Lusitania přepravovala válečný materiál a kanadské vojáky, a byla proto legitimním cílem. Británie oponovala, že „válečný materiál“ představovalo pouze malé množství nábojů do ručních zbraní (173 z celkem 44 000 tun nákladu) a pasažéři kanadské národnosti byli civilisté. Do roztržky se záhy vložil třetí účastník – Spojené státy.
První krok z izolace
Jakožto neutrální mocnost podrobovaly Spojené státy všechny lodě mířící do Evropy inspekci. Úřady proto věděly, že Lusitania nebyla ozbrojena a nevezla materiál, který by byl v rozporu s válečnými dohodami. Německo podle nich zaútočilo na dopravní loď a zabilo více než stovku amerických občanů. Jejich smrt vyvolala v USA obrovské pozdvižení, mimo jiné i proto, že mezi nimi byli vlivní byznysmeni, umělci a členové prominentních rodin. Při útoku zahynul například divadelní impresário Charles Frohman, spisovatel a intelektuál Elbert Hubbard, herec Charles Klein a především Alfred Gwynne Vanderbilt – playboy, sportsman a člen miliardářského klanu Vanderbiltů. Prezident Woodrow Wilson sice zastával názor, že by Amerika měla zachovat neutralitu, veřejnost a někteří vlivní poradci ale začali volat po tvrdé odplatě.
Než Spojené státy skutečně vstoupily do války, uplynuly ještě další dva roky. Německé ponorky během nich poslaly ke dnu řadu dalších amerických lodí a Sněmovna reprezentantů USA oficiálně vyhlásila Německu válku až 6. dubna 1917. Posledním stéblem měla být depeše zaslaná německým ministrem zahraničí Arthurem Zimmermannem vládě Mexika. Ve zprávě Zimmermann nabízel Mexiku spojenectví, finanční výpomoc a asistenci při dobývání bývalých mexických území v Texasu, Novém Mexiku a Arizoně. Telegram zachytila britská rozvědka a předala ho na velvyslanectví USA.
Nehynoucí konspirace
I při takto velmi zestručněném popisu válečných událostí se může zdát, že na vstupu Spojených států do I. světové války měli velkou zásluhu Britové. Zastáncům americké neutrality to nemohlo uniknout. Okamžitě se mezi nimi začaly šířit teorie, že jejich země byla do konfliktu zavlečena lstí započatou zkázou parníku Lusitanie. Nejčastěji citovaným viníkem je Winston Churchill, který v té době zastával funkci ministra válečného námořnictva. Churchill údajně vedl korespondenci s prezidentem obchodní komory o nutnosti přivést ke břehům Británie co nejvíce amerických lodí. Jeho podřízení pak měli kapitánovi Lusitanie zamlčet, že se u pobřeží Irska pohybují ponorky, parník nenavedli na bezpečnější trasu a odmítli mu poskytnout doprovod torpédoborců.
Konspirační teorie nikdy neprorazila do úplného mainstreamu. Nikdy ale také nezanikla a vzniklo o ní několik knih, ve kterých vypovídají i bývalí členové britské námořní rozvědky. Její popularita prudce ožila v poslední době, kdy se v USA opět rozmáhá volání po izolacionismu a Winston Churchill je vykreslován jako válečný štváč. Jak to u konspiračních teorií bývá, i tato má řadu trhlin. V Churchillově korespondenci s lordem Runcimanem se nehovoří o lstivém lákání neutrálních lodí do nebezpečných vod, ale o obchodních pobídkách v podobě záruk a pojištění, které měly zaručit pokračování mezinárodního obchodu. Kapitán Lusitanie byl o přítomnosti ponorek několikrát informován. Varování ale byla tak častá, že je kapitáni instinktivně ignorovali. Buřinka Bill věřil, že ho rychlá loď před útokem ponorek ochrání, a ze stejného důvodu odmítl i doprovod torpédoborců – jeho Mořskému chrtu by ozbrojený doprovod jednoduše nestačil.
Konfrontaci s realitou nepřežilo ani tvrzení, že USA měly zůstat izolované od zbytku světa a do války nezasahovat. Sám prezident Woodrow Wilson po skončení války inicioval založení Společnosti národů, prosazoval rozvoj mezinárodního obchodu a šíření demokracie. Jeho nástupce Warren Harding se sice pokusil zavést Spojené státy zpátky do izolace a F. D. Roosevelt ještě po vypuknutí II. světové války tvrdil, že se evropské a asijské záležitosti Ameriky netýkají. Jak velký to byl omyl, ukázal japonský útok na Pearl Harbor, o kterém FDR mluvil jako o „Dni hanby“.
