Pachatele dokonalého zločinu dělilo od beztrestnosti několik dní. Lupu, na který čekali šest let, si ale neužili
V roce 1950 přepadla skupina maskovaných lupičů depo bezpečnostní agentury Brinks a zmizela se dvěma miliony dolarů. Loupež je dodnes považovaná za příklad „dokonalého zločinu“. Pachatele se přesto podařilo dopadnout o šest let později, několik dní před vypršením promlčecí lhůty. Proč perfektně naplánovaná loupež ztroskotala na zpackaném pokusu odstranit zrádného člena gangu?
Aby zločin mohl získat přízvisko „dokonalý“, musí splňovat několik podmínek. Musí proběhnout bez jediné chyby. Musí pachatelům přinést zisk, který je zabezpečí na zbytek života. Především ale nesmí skončit jejich dopadením. Velká loupež v centrále bezpečnostní agentury Brinks, která proběhla před 75 lety, splnila první dvě podmínky na výbornou. Sedmnáctého ledna 1950 vtrhla skupina 11 ozbrojených maskovaných mužů do bostonského ústředí agentury, která zajišťovala svoz hotovosti obrněnými vozy. Pětici zaměstnanců svázali a zalepili jim ústa páskou. Bez problémů překonali zámky bezpečnostních dveří, vtrhli do trezoru a naplnili 14 velkých pytlů bankovkami, šeky, cennými papíry a mincemi. S nákladem o váze skoro půl tuny pak bleskurychle zmizeli. Celá akce trvala necelých 30 minut a lupičům vynesla přes 2,7 milionu dolarů. V přepočtu na dnešní kurz šlo skoro o 30 milionů a až do poloviny 80. let šlo o největší loupež v dějinách USA. Po pachatelích se pak slehla zem.
Nápad Tlusťocha Tonyho
Odvážný zločin se zrodil v hlavě bostonského gangstera s velmi gangsterským jménem Tony „Fats“ Pino. Rodák ze Sicílie se v bostonském podsvětí etabloval jako obratný lupič. Nebyl však natolik obratný, aby unikl místním detektivům. Se světem za mřížemi měl své zkušenosti a nehodlal se do něj vracet. Poctivá práce ho však odpuzovala ještě více. Přišel proto na myšlenku starou jako zločin sám. S partou podobně naladěných výtečníků provede jednu poslední a perfektně naplánovanou loupež. Na peníze nesáhnou, dokud neuplyne promlčecí lhůta, a pak si budou užívat zaslouženého důchodu.
Fatsův plán nabral konkrétní obrysy v okamžiku, kdy zjistil, že bezpečnostní agentura Brinks sváží veškerou vybranou hotovost do jedné centrály v severním Bostonu, kde jsou peníze přepočítány a uzamčeny do trezoru. Se svým objevem se svěřil bossovi bostonského podsvětí Josephu McGinnisovi, kterého nápad okamžitě zaujal. Společně pečlivě vybrali devět dalších členů přepadového týmu, každého osobně prověřili a přidělili mu roli ladící s jeho přirozeným nadáním. Pak se pustili do práce.
Dva roky příprav
Plánování přepadu zabralo skoro dva roky. Spiklenci sledovali celé měsíce budovu, mapovali trasy jednotlivých vozů, zapisovali časy střídání stráží a zjišťovali, kdy se v budově nachází největší množství peněz. V rámci přípravy vykradli společnost, která v budově instalovala bezpečnostní systém a zmocnili se jeho plánů. Dokázali se vloupat i do samotného ústředí agentury, pořídit kopie zámků bezpečnostních dveří a vyrobit k nim duplikáty klíčů. Pak přešli k nacvičování samotné akce. Naučili se nazpaměť každou podrobnost interiéru budovy. Trénovali nakládání hotovosti do pytlů a zkoumali, kolik mohou do každého naložit peněz, aby se s vakem dalo rychle utíkat. Zjišťovali, jak nejlépe stráže spoutat a umlčet roubíky. S velkým předstihem ukradli dodávku a osobní automobil, který jí měl zajistit volný průjezd městem. Sledovali provoz na ulicích, aby zvolili nejlepší únikovou trasu. Když měli všechny kroky loupeže pohromadě, začali celý průběh zkoušet. Znovu a znovu, dokud nedokázali akci provést bez jediného zaváhání.
Do akce
Loupež byla málem spuštěna celkem pětkrát, Fats ale akci vždy na poslední chvíli odvolal a čekal na dokonalé podmínky. Ty nastaly pozdě večer 17. ledna 1950. Sedm mužů vybraných pro samotný přepad se obléklo do modrých svrchníků a placatých čepic, které nosili šoféři agentury Brinks. Na obličeji měli gumové masky, na rukou rukavice a na nohou gumáky s tlustou podrážkou. Další dva spiklenci (jeden z nich byl sám Pino) zasedli za volanty vozů. Desátý člen seděl na střeše budovy naproti centrále agentury připravený dát signál baterkou, až budou všechny peníze na místě. Loupeže se neúčastnil jen velký šéf McGinnis. Ten právě večeřel ve společnosti prominentního detektiva bostonské policie a obstarával si alibi.
Signál zableskl krátce před půl osmou večerní. Sedm mužů v naprosté tichosti vniklo do budovy. Odemkli si dveře, odpojili poplašný systém a vklouzli do místnosti, kde zaměstnanci počítali svezenou hotovost. Peníze a ceniny z trezoru zmizely v pytlích a během necelé půlhodiny na místě zůstalo jen pět zmatených a spoutaných strážných. Lupiči za sebou zanechali jen pouta a roubíky a jednu zapomenutou čepici. Zbytek přestrojení svlékli v úkrytu a spálili. Dodávka byla rozřezána na kusy a odvezena do sběrny kovů. Peníze si spiklenci rozdělili a vydali se každý svou cestou. Jejich dohoda zněla, že na kořist nesáhnou šest let, což tehdy byla promlčecí doba zločinů.
FBI v koncích
Zločin vyvolal senzaci, protože tehdy šlo o největší loupež v historii Spojených států. Vyšetřování okamžitě převzala FBI a osobně na něj dohlížel sám obávaný šéf Edgar J. Hoover. Bostonským podsvětím se prohnal mohutný zátah. Desítky „známých firem“ skončily ve vyšetřovacích celách a u výslechů se policisté střídali na směny. Když nic nezjistili, rozšířilo se pátrání do dalších velkých měst USA. Ve spárech vyšetřovatelů se pochopitelně ocitli i sami pachatelé. Zajištěná alibi a pečlivě připravené výpovědi se ale osvědčily a všichni byli propuštěni na svobodu.
Vyšetřování trvalo skoro šest let a FBI za něj podle výpočtů deníku Washington Post utratila více než desetinásobek ukradené částky. Agenti zkoušeli vysledovat peníze podle sériových čísel, většinou ale šlo o malé bankovky a úsilí vyšlo naprázdno. Stejným neúspěchem skončilo i sledování sázkových kanceláří, kasin a obchodů, kde by mohli noví zbohatlíci utrácet své podíly. Nikdo nereagoval ani na tučnou odměnu ve výši 100 000 dolarů vypsanou agenturou Brinks a jejich pojišťovnou. Lupičům hrál do not i tichý obdiv veřejnosti. Bez jediného výstřelu zmizeli s hromadou peněz, a navíc ji odnesli z firmy, která si mohla dovolit ztrátu nahradit. Kdyby lupiči vykradli místního podnikatele nebo kostel, byla by situace jiná. Takto ale lupiči udělali blázny z bohatých a to se v Bostonu setkalo se sympatiemi.
Slabý článek
Když na člověka čeká odchod do milionového důchodu, dá se šest let vydržet. Gangsteři proto trpělivě drželi basu a policejní pátrání postupně ztratilo na intenzitě. Jednoho z členů gangu bohužel začalo pálit dobré bydlo. James O’Keefe byl do týmu najat jako silák na „špinavou práci“. Stejným způsobem se živil i během šestiletého moratoria. Bitky a násilnosti ho několikrát přivedly za mříže a účty za právníky se začaly nepříjemně hromadit. Během pobytu ve vězení svěřoval svůj podíl do úschovy dalším členům gangu. Po propuštění měl vždy dojem, že mu vyplácí méně, než by měli. Rabiátovi O’Keefemu se to samozřejmě nezamlouvalo a začal svým spolupachatelům vyhrožovat. Když to nepomohlo, unesl bratrance Tonyho Pina a držel ho v zajetí, dokud mu bývalý šéf nevyplatil požadovanou částku.
O’Keefeho chování v ostatních samozřejmě vzbuzovalo neklid. Únos a vyhrožování už nehodlali snášet a rozhodli se nepohodlného parťáka odstranit. O’Keefe se ale ukázal jako tvrdý oříšek. Přežil tři pokusy o atentát a po posledním z nich skončil shodou okolností ve vyšetřovací vazbě. Když se domáhal pomoci svého komplice, zjistil, že zmizel neznámo kam. Gangsterovi bylo jasné, že ho čeká buď další pobyt ve vězení, anebo se vyplatí na kauci a na svobodě ho čeká kulka. Rozhodl se pro třetí možnost a začal vypovídat. Šestého ledna 1956 policie sebrala všech 11 zbývajících členů gangu. Do vypršení promlčecí lhůty zbývalo jen několik dnů.
Nikdy nenalezený poklad
Zajatí lupiči odešli od soudu s doživotním trestem. V roce 1971 ale obdrželi amnestii a byli propuštěni, s výjimkou šéfa Josepha McGinnise, který ve vězení zemřel. O'Keefe dostal díky spolupráci pouhé čtyři roky a z vězení vyšel v roce 1960. Díky jeho výpovědím známe každý detail „dokonalého zločinu“ kromě toho nejdůležitějšího – kam se poděly ukradené peníze. Policie dokázala z lupu zajistit jen několik málo tisíc dolarů. Zbytek je možná dodnes ukrytý kdesi v kopcích poblíž města Grand Rapids v Minnesotě.
