Na našem území se Vánoce slaví už několik staletí a za tu dobu doznala jejich podoba mnoha proměn. Některé tradice se ujaly a dodržují dodnes, jiné jsme za své nikdy nepřijali. Třeba takový děda Mráz vymyšlený Stalinem ve 30. letech 20. století u nás nezdomácněl, ačkoli se o to tehdejší režim snažil. Historická stopa zvyků spjatých s Vánocemi se obtiskla do našeho jazyka a jeho prostřednictvím teď můžeme objevovat jejich původ, období zavedení v naší zemi a také jejich rozšíření a obměňování.
Jednou z prvních svátečních rekvizit, kterou si v prosinci přineseme domů, je jmelí. Ačkoli k nám zvyk políbení pod zavěšeným jmelím doputoval až ve 20. století z Anglie, slovo samotné je v češtině doma od začátku. Jeho původ je v praslovanském výrazu jimelo a jeho stáří v našem jazyce dokládá také nářeční rozrůzněnost.
Než k nám přicestoval zvyk zdobení stromečku, zkrášlovali jsme si svá obydlí plastickým vyobrazením scény narození Ježíše Krista. V oblasti Čech se používaly výrazy jesle a jesličky, čemuž odpovídá německé Krippenspiel, ovšem v Podkrkonoší, pod Orlickými horami nebo také v Třebíči a Třešti se těmto zobrazením říkalo betlém, a to vlivem místních tradičních výrobců – betlémářů.
Vánoční stromeček je slovní spojení velmi mladé, což odpovídá rozšíření zvyku zdobení stromku v naší zemi v první polovině 19. století. Proto nenajdeme vánoční stromeček v Jungmannově slovníku z roku 1838 a dobové prameny dokládají, že zpočátku byl pro jeho označení používán německý výraz Christenbaum. Jména zdobených jehličnanů však máme v češtině už dlouho. Slovo jedle má původ v praslovanském edlь, jehož kořeny sahají až k praindoevropskému edh-l- s významem ‚ostrý‘. Slovo smrk má svého předchůdce v praslovanském smьrkъ a podoba tohoto slova se příliš nezměnila ani v našich nářečích. V celé oblasti Čech se používá spisovná varianta slova a vedle toho také jeho nářeční podoby – v jižních Čechách mají smrčku, na Domažlicku smrčinu a na Třebíčsku smrča. Ve Slezsku a směrem na západ k Hranicím roste smrek a od Slezska na Valašsko zase švrk. Borovice vznikla z všeslovanského slova bor, které původně znamenalo močál, rašeliniště, na němž rostou borůvky a brusinky, jalovčí (z něhož se vyrábí borovička), kleč a sosny – borovice. Zatímco ve spisovné češtině máme borovici a poněkud knižní sosnu, v nářečí je názvosloví tohoto stromu bohatší.
Neodmyslitelným symbolem Vánoc je jednoznačně hvězda. Toto slovo je rozšířené ve všech slovanských jazycích a má původ v praslovanském slovese s významem ‚třpytit se, zářit‘. Hvězda, která měla ukázat třem králům cestu do Betléma, bývá od počátku 14. století vyobrazována jako kometa. Tu si čeština převzala z latinského cometa, které má svůj původ v řeckém aster kométés, což znamená ‚dlouhovlasá hvězda‘. Betlémskou hvězdu však nemusí symbolizovat pouze ta umístěná na vrchol vánočního stromku nebo nad chlév v betlémě. Od počátku 20. století si pořizujeme také vánoční hvězdu neboli pryšec nádherný, který tvarem svých květů připomíná cípy hvězdy. Rostlina a její spojitost s Vánoci mají původ v 16. století v Mexiku. Pokud si ji u nás chcete koupit, najdete ji v obchodě nejčastěji pod názvem poinsettia. Toto jméno si k nám prorazilo cestu skrze USA, kam tuto kytku přivezl roku 1825 Joel Roberts Poinsett, první velvyslanec USA v Mexiku. Právě z jeho příjmení byl název rostliny odvozen.
K tematice Vánoc neodmyslitelně patří také postava anděla. Ve staročeštině mělo toto slovo podobu anjel, která vznikla z latinského anjelus. Na úplném začátku však byla řečtina se svým angelos, což znamená ‚posel‘. V současné češtině používáme slovo anděl ve významu ‚nadpřirozené bytosti sloužící bohům‘ a taky ‚dobrého, ušlechtilého člověka‘. Mít doma nějakého anděla tedy může být jen výhodou, a to nejen o Vánocích.
