Před padesáti lety proběhlo slavnostní otevření nové opery v Sydney. Její budova, navržená dánským architektem Jørnem Utzonem, je dnes je považována za jednu z nejkrásnějších staveb světa. Její návrh i stavbu ale provázela řada problémů a celý koncept budil nelibost u veřejnosti i u odborníků. A stejný příběh se opakuje i u řady dalších slavných budov.
Při pohledu do historie architektury je lehké nabýt dojmu, že každou ikonickou stavbu musí doprovázet kontroverze, komplikace a hořekování, že budova navždy zohyzdí město, ve kterém vyrůstá. Praha kvůli těmto krátkozrakým obavám přišla o Kaplického knihovnu. Ve světě se ale naštěstí našlo dostatek odvážných radních a tvrdohlavých architektů, kteří své projekty dokázali dotáhnout do konce. Bez jejich přispění by městská panoramata vypadala o dost nudněji.
Pokračování 2 / 7
Opera v Sydney
O příležitost vystavět v přístavu australské metropole operní budovu se ucházeli snad všichni přední světoví architekti. Výběrová komise musela v roce 1955 posuzovat 233 přihlášek a práce nebrala konce. Když se ke třem kolegům v porotě připojil slavný finsko-americký architekt Eero Saarinen, zalovil ve štosu už odmítnutých návrhů a vytáhl z ní jednoduchou skicu budovy připomínající napjaté plachty (nebo pomerančové slupky, které údajně návrh inspirovaly). Při opětovném posouzení zaujal návrh porotu natolik, že ho jednomyslně prohlásila za vítěze.
Vize neznámého a nezkušeného dánského architekta Jørna Utzona se ale setkala s hlasitou kritikou. Australský architekt Walter Bunning přirovnával design ke krovkám mrtvého brouka, Frank Lloyd Wright k cirkusovému stanu, australská veřejnost o něm mluvila jako o pásovci nebo lochnesské příšeře. Inženýři se zase obávali, že Utzonův intuitivní návrh není možné v praxi realizovat. Kresby museli převádět do složitých matematických modelů a vymýšlet nové stavební postupy.
Jørn Utzon se ocitl pod obrovským tlakem. Z jedné strany na něj pršely požadavky na změny plánů, z druhé strany na realizaci útočila vláda Nového Jižního Walesu, které předsedal nesmlouvavý kritik celého projektu Robert Askin. Kvůli neustálým sporům a dohadům nakonec Utzon z projektu odstoupil (po prohlášení prý utekl přes plot staveniště, aby se vyhnul novinářům). Projekt převzala firma Ove Arup, která ho v roce 1973 dotáhla do zdárného konce. Stavba nabrala 10 let zpoždění a rozpočet byl překročen o 1457 %. Jørn Utzon nebyl na slavnostní otevření pozván a nikdy se do Austrálie nevrátil. Ocenění za své mistrovské dílo dostal až v roce 2003.
Pokračování 3 / 7
Bostonská radnice
Brutalistický monument je dílem architektů Michaela McKinnella a Gerharda Kallmanna. V soutěži v roce 1962 porota vybrala jejich návrh z 256 přihlášek a okamžitě po vyhlášení výsledků se na design sesypala ze všech stran kritika. Nejčastější námitkou bylo, že betonový kolos navždy zničí starobylý vzhled Bostonu. Protesty neutichly ani po ukončení stavby v roce 1969, kdy vznikl okřídlený vtip, že se stavaři spletli a budovu postavili vzhůru nohama. V anketách byla budova vyhlášena za druhou nejošklivější stavbu v USA a čtvrtou nejošklivější na světě. Radnice ale všechny útoky přečkala a zažehnány byly i plány na její demolici v roce 2016. Dnes je považována za jednu z nejdůležitějších světových památek brutalismu.
Pokračování 4 / 7
Guggenheimovo muzeum v New Yorku
Mistrovské dílo Franka Lloyda Wrighta vzbudilo po představení návrhu takovou nelibost, že 21 umělců považovalo za nezbytné napsat řediteli Guggenheimovy nadace dopis a vyhrožovat, že v takové hrůze svá díla vystavovat nebudou. V kritice se opět opakovaly známé nářky nad tím, jak je návrh arogantní a jak budova nectí styl okolní zástavby. Spisovatel Norman Mailer označil stavbu za barbarskou, další kritici ji přirovnávali k pračce a skořicovému šneku.
Frank Lloyd Wright o negativních reakcích prohlásil, že jich slyšel spoustu, ale že si z nich nic nedělá, protože jsou naprosto bezcenné. Odmítl svůj návrh změnit a odolal i požadavkům samotného zadavatele (změnil pouze některé detaily interiéru). Kontroverze přípravu díla nicméně značně protáhly. Od prvních skečů z roku 1943 uplynulo do otevření celých 16 let a Frank Lloyd Wright se ho nedožil. Dnes je jeho budova jednou z největších ikon newyorské architektury a také ukázka designérského vizionářství. Muzeum je mimo jiné jednou z prvních veřejných budov s bezbariérovým interiérem. Přístup zajišťuje samonosná rampa vinoucí se celou budovou. Její konstrukci vyřešil český architekt Jaroslav Josef Polívka.
Pokračování 5 / 7
Skleněná pyramida v Louvru
Nesčetné kritiky návrhu architekta I. M. Peie by se daly shrnout do věty: Zasadit do perly francouzské architektury egyptský symbol smrti je svatokrádež, výsměch proslulému pařížskému vkusu a celý projekt je jen výplodem zbytnělého ega Françoise Mitteranda. Mitterand opravdu ohlásil obří rekonstrukci Louvru pouhé čtyři měsíce po svém zvolení do funkce prezidenta v roce 1981. Čínsko-amerického architekta také osobně vybral a zaštítil i jeho vizi dát muzeu centrální vchod v podobě skleněné pyramidy. Díky prezidentově podpoře mohl I. M. Pei dostát všem svým nárokům, včetně absolutně průzračného skla, které firma Saint-Gobain vyvíjela celé dva roky. Rozpočet se vyšplhal na 1,5 miliardy eur, ale kritizovaná pyramida udělala z Louvru jediné muzeum, do kterého se vchází uměleckým dílem. Do dříve skomírající galerie jím dnes ročně prochází přes 10 milionů návštěvníků.
Pokračování 6 / 7
Centre Pompidou
Pařížané jsou obecně proslulí svou nelibostí k zásahům do vzhledu jejich města (protestovali koneckonců i proti Eiffelově věži). Když v 60. letech radnice oznámila, že zruší populární tržiště Les Halles a nahradí ho muzeem a uměleckým centrem, rozhodně nesklidila příliš nadšení. Rozhodnutí vybrat z 681 přihlášených návrhů design Renza Piana a Richarda Rogerse vzbudilo přímo zděšení. Návrh mladých architektů počítal s tím, že vnitřní prostor bude zcela zasvěcen umění, a veškeré rozvody a technickou infrastrukturu proto umístili ven na fasádu. Aby toho nebylo dost, všechny vyčnívající kabelové šachty, roury, průchody a výtahy zvýraznili barevným označením. Pařížané budově přezdívali „rafinérie“ a „megaboiler“ a stěžovali si, že navždy poškodila ráz historického centra. Richard Rogers dokonce vzpomíná, že ho jakási starší dáma poznala na ulici a přetáhla ho za trest deštníkem. Dnes je dům milovanou součástí Paříže a jednou z nejvýznamnějších světových architektonických památek.
Pokračování 7 / 7
Žižkovská věž
Televizní a vyhlídková věž se objevuje v žebříčcích nejošklivějších staveb na světě. Stavba začala v roce 1985 a v éře centrálního socialistického plánování nešlo proti návrhu Václava Aulického oficiálně protestovat. O to více se na podobu vysílače sneslo protestů neoficiálních. Stavba se stala terčem bezpočtu vtipů. Nepopulárnější tvrdil, že nejde o vysílač, ale o tajnou vesmírnou raketu, kterou si Ústřední výbor KSČ staví pro případ nutnosti rychlého útěku ze země. I kdyby to byla pravda, ÚV KSČ by se nezachránil, protože věž byla dostavěna až v roce 1992. Na rozdíl od dalšího Aulického projektu – brutalistické budovy Transgasu – přežila až dodnes. Pražané si ji postupně oblíbili, zvlášť poté, co se na ní objevila obří miminka Davida Černého.
