nahoru

Zápisky bývalého vězně: Jak vypadal první rok na svobodě po letech vězení a co se mnou bude dál?

Petr Komberec 22. května 2022 • 12:00
Video se připravuje ...
Autor rubriky Reflexu "Zápisky českého vězně" Petr Komberec opouští po devíti a půl letech příbramskou věznici
• video: 
Reflex.cz

Čím dál častěji se setkávám s dotazy, proč jsem přestal psát články do Reflexu, především ty, které souvisí s vězeňskou tematikou. Zda-li se mnou Reflex ukončil spolupráci či jsem se na to „vykašlal“ sám a popřípadě proč. Odpověď nebyla snadná. Procházel jsem totiž jednou patálií za druhou. Od mého propuštění uběhl už rok. A vás možná zajímá, jak jsem ten první rok na svobodě vlastně zvládl.

Popravdě chybělo jen málo k tomu, abych se zapsal do černé statistiky, která říká, že 70 % propuštěných vězňů se do jednoho roku vrátí opět za mříže. Může vás to zaskočit, ale bohužel je tomu tak. Recidiva je totiž v Česku jedna z nejvyšších v Evropské unii. Na vině je mimo jiné velmi složitý systém sociální podpory, kdy jednotlivé útvary nejsou nikterak propojené. Na úřadech se propuštění vězni většinou setkávají s neochotou, ba i s opovržením ze strany některých úředníků. Když si bývalí trestanci snaží najít práci, není situace o moc lepší. Veškeré naděje vezmou za své při předložení výpisu z rejstříku trestů. Dříve jsem psal o sociální reintegraci z pozice vězně. Trochu mi tato skutečnost byla vytýkána, neboť to prý tak složité není. Ovšem teď už vím, že jsem se nemýlil.

Před propuštěním jsem dostal opravdu řadu instrukcí, jak mám postupovat tak, aby mé začlenění probíhalo co nejlépe. V tomto ohledu musím uznat, že pro mě udělala sociální pracovnice ve věznici maximum. Ovšem jedna věc je teorie a druhá praxe. Bránu věznice jsem opouštěl s pěti tisíci korunami v kapse a spoustou rad. Má první cesta tak vedla rovnou na úřady, kde jsem byl zasypán hromadou různých formulářů, které jsem měl nejen vyplnit, ale také si nechat potvrdit na mnoha dalších místech. Když jsem si propočítal, kolik mě bude stát doprava a kolik času tím promrhám, tak mě opouštěly síly. Spolupráci s úřady jsem vzdal během prvního měsíce, aniž bych viděl jedinou korunu. Místo boje s úředním šimlem jsem se rozhodl svou energii věnovat raději hledání zaměstnání. 

Kontrolor a údržbář

Začal jsem pracovat jako kontrolor jakosti. Výhodou bylo, že mám řidičák. Svážel jsem celou partu kontrolorů a jezdil s nimi po firmách ve východních a severních Čechách. Jako řidič jsem musel vstávat už ve tři hodiny ráno a domů se dostal až po sedmnácté hodině. Platové podmínky byly otřesné. Devadesát korun na hodinu čistého plus pár stovek jako příplatek za řízení dalo dohromady tvrdě vydřených 16 000 korun měsíčně. K tomu jsem se chtěl dál věnovat psaní pro Reflex, malování a s přítelkyní jsme navíc rekonstruovali bydlení. Během krátké doby jsem si uvědomil, že takové tempo prostě nemůžu zvládnout. Po necelých třech měsících jsem se rozhodl dát výpověď a najít si lépe placenou a méně časově náročnou práci. Stalo se. Nastoupil jsem jako údržbář v jednom ubytovacím zařízení. Šéf byl z počátku docela nedůvěřivý, ale šanci pracovat mi dal a k tomu mi nabídl 120 korun čistého na hodinu.

Nahoru, dolů…

Ovšem jak už to u mě bývá, když se mi konečně začne dařit, stane se něco zlého. S přítelkyní jsme si přestali rozumět a rozešli se. Nemusel jsem sice od ní odcházet, ale rozhodl jsem se jinak. S pár taškami jsem odešel do práce, kde jsem si udělal provizorní bydlení na uzavřeném schodišti vedoucím do mé údržby. Každý večer jsem přemýšlel o svém životě. O tom, jak jsem dopadl a co všechno mě ještě čeká. Zda-li to zvládnu, nebo půjdu zpátky do vězení, kde jsem měl střechu nad hlavou, svoji postel, teplou stravu a hlavně své místo. Ovšem chuť svobody byla mocnější než slabost střídající sebelítost. Po pár týdnech jsem si ukořistil jednu místnost, která byla původně jakousi kanceláří. Sice v ní nebylo okno, měla sotva tři metry na dva, ale bylo to mé nové útočiště. Měl jsem v ní ledničku, psací stůl, skříň a postel. Místnost, kuchyňku i sociální zařízení jsem mohl využívat na ubytovně v rámci pracovních benefitů zdarma. Jediné, co jsem opravdu postrádal, byl jakýkoliv počítač, abych mohl psát další články. 

Najednou se karta otočila a mně se opět začalo dařit. Konečně jsem ucítil tu pověstnou pevnou půdu pod nohama a začal se zvedat. Asi si dovedete představit, že jsem to v pozici údržbáře jako číšník-kuchař neměl snadné. Ale měl jsem chuť učit se novým věcem. Začínám ovládat zednické, instalatérské, elektrikářské, truhlářské profese a spousty dalších k tomu. Šéf mi zvedl plat o třicet korun na hodinu, a navíc mi půjčil peníze na koupi ojeté dodávky, kterou teď splácím po pěti tisících měsíčně. Také jsem si s ním domluvil pronájem většího pokoje, za který platím šest tisíc měsíčně. Ale žiji teď aspoň jako člověk. Můj pokoj je de facto rozdělený na dvě místnosti. Vytvořil jsem si ložnici s obrovskou postelí a dvěma skříněmi, kancelář sloužící i jako ateliér a kuchyňský koutek. Mám dvě okna, dostatek prostoru, teplo a čisto. Také jsem od známého dostal starší notebook, který jsem si chtěl co nejdříve zprovoznit. Ovšem nejvíc mě potěšila zpráva z nakladatelství Triton, v níž mi sdělili, že mi vydali mojí první knihu s názvem „Jak přežít (český) kriminál“.

V policejním voze

Ovšem můj život se odehrává opravdu na houpačce. Naše ubytovací zařízení je určené především pro dělníky a život tady bych přirovnal ke komunitnímu životu ve věznici. Ostatně tu a tam se objeví i problémoví jedinci, kteří svět za zdí znají velice dobře. A snaží se zde aplikovat různé vězeňské návyky. Netrvalo dlouho a opět jsem se pocitově za mříže vrátil. Nechtěl jsem, aby v tom jedna skupina problémových klientů pokračovala. Chtěl jsem sjednat nápravu, ale setkal jsem se jen s odporem a výhrůžkami. Šel jsem se uklidnit na pár piv do místní hospůdky. A to byla pro změnu chyba z mojí strany. S dotyčnými jsem se pak dostal do konfliktu, ke kterému přivolali policii. Já měl skoro dvě promile, tak bylo strážníkům jasné, kdo se sveze v policejním voze. Když mi nasadili želízka myslel jsem si, že se mi nadobro zhroutil celý svět, že je to naprostý konec. 

Noc jsem musel strávit na záchytce a druhý den následovalo dlouhé vyšetřování, kdy mi bylo kriminalisty doporučeno, abych si nasypal popel na hlavu, přistoupil na zkrácené řízení, jinak s mým trestním rejstříkem poputuji rovnou na vazbu. Poslechl jsem „doporučení“ a po sepsání výpovědi (s nápovědou) jsem se vracel domů. Po pár týdnech mi byl doručen od soudu trestní příkaz, kterým jsem byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku s podmíněným odkladem na dva a půl roku za dohledu probačního pracovníka. Toho pocitu křivdy a nespravedlnosti se už nikdy nezbavím. Na druhou stranu, jak se říká, karma je zdarma. Jak mi bylo totiž sděleno, dva jedinci z oné skupiny, kteří policii zavolali, byli v celostátním pátrání, a tak si je policie po lustraci odvezla také. Ti putovali za mříže rovnou.

Mohlo by se dařit

Výčet mých katastrof tak ale zdaleka nekončí. S dodávkou jsem jezdil opravdu jen pár měsíců, než se projevila skrytá závada. Držák motoru byl natolik zkorodovaný, že se mi jednoho dne motor propadl asi o čtyři centimetry. To vedlo i k pohnutí startéru a dodávka je teď nepojízdná. Splácet ji ale musím dál. Mobilní však musím být stůj co stůj,  a proto jsem se rozhodl vynaložit své poslední peníze za jiné přibližovadlo. Mé „nové“ autíčko však začíná stávkovat také. A přestal fungovat i počítač. Jako by se domluvili na společné stávce. Nehodlám to však už vzdát. 

Z bývalé přítelkyně je teď suprová kamarádka. Kromě jiného mi dala do pořádku notebook, a tak můžu opět psát. Nemůžu zatím sehnat nikoho, kdo by mi opravil dodávku, ale to nevadí. Jezdím s náhradním vozem a budu, dokud mi nevypoví službu nadobro. Až k tomu dojde, koupím si zase jiné, i kdyby na chleba nebylo. Bydlím slušně a žiju spořádaně, i když pod dohledem pracovnice probační a mediační služby. Minulý týden mě dokonce oslovila jedna pražská firma s žádostí o vyhotovení dvou portrétů, které si chtějí dát do zasedačky. Dostal jsem tak i svou první zakázku na malování od propuštění. Začínám cítit, že by se mi už konečně mohlo dařit. Jinak pro ty, které zajímá, jak vlastně v současnosti žiju, připravil jsem pár fotek.

Do Valdic, ale jinak

Na závěr vám něco řeknu. Pravdu, kterou mnoho lidí zná, ale tak nějak ji stále nechápou. A netýká se jenom propuštěných trestanců, ale všech, kteří stále bojují s neúspěchem a kolikrát se pak snaží házet vinu na druhé. Nezáleží na tom, kolikrát člověk upadne, kolikrát se dostane až na dno. Jde jen o to, aby měl pokaždé sílu vstát a jít dál. Vymlouvat se pouze na složitý systém sociální podpory propuštěným vězňům, na rozpadlé sociální vazby, na obrovskou dluhovou situaci a podobně je nesmyslné a upřímně až povrchní. Tím nechci tyto faktory nikterak bagatelizovat či je snad i popírat. Ale v jádru je to jenom na každém z nás. Na naší pevné vůli, odhodlání a na tom, nakolik si ceníme skutečné svobody. Na motivaci bojovat s životními překážkami a dokázat tak změnit svůj život a dostat ho pod svoji vlastní kontrolu. 

Toužím po tom, abych mohl žít jako normální člověk jako většina z vás. Abych mohl dál svobodně psát, malovat a normálně chodit do práce. Tu šanci opět mám a hodlám ji využít. A o čem budou mé další články v zápiscích bývalého vězně? Budu se dál věnovat vězeňské tematice. V České republice je celkem 35 věznic. Je to v naší malé zemi 35 států ve státě a každý z nich žije jiným životem. Každý ukrývá svá jedinečná tajemství. Své příběhy, které by (ne)měly být ukryty za svou vysokou zdí obehnanou ostnatým drátem. Pokusím se vám tedy představit všechny věznice, které u nás jsou a přiblížit vám život v každé z nich. Jejich historii i současnost doplněnou o aktuální fotografie. Ke každé z nich se pokusím dopravit osobně, abych mohl nasát tu prosakující atmosféru onoho temného prostředí. Jako  první navštívím tu nejstarší dosud fungující věznici v Česku. Má cesta tedy povede do Valdic. Bohu díky tam pojedu jako svobodný člověk, a ne jako vězeň. Doufám, že se vám mé další příspěvky budou líbit stejně tak jako ty předešlé. 

Petr Komberec




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.