Poprvé byl na dostizích dávno před druhou světovou válkou. Dneska je mu 95 let a když může, sedne na autobus a jede do Velké Chuchle, aby se potěšil pohledem na rychlé koně. „Kůň je pro mě dobré zvíře,” říká fanoušek, který nevynechal žádné derby.
Zatímco ostatní kluci chodili kopat do míče za garáže, jemu učarovali koně. Táta ho vzal na první dostihy, když mu byly tři, ale první opravdový zážitek si ze závodišti ve Velké Chuchli odnesl ve svých jedenácti. To bylo v roce 1937. Dneska je Josefu Chrastilovi 94. I přes požehnaný věk v něm láska ke koním nevyhasla. „Kůň je pro mě dobré zvíře,” říká s tím, že na derby chodí už 91 let. Nikdo už asi nespočítá, kolikrát byl vlastně na dostizích, ale půjde to do stovek.
Dostihová sezóna začíná v dubnu a končí zkraje listopadu. Každou neděli mezitím byl malý Josef na závodišti v Chuchli, ale nebo také ve Varech, v Lysé nad Labem nebo v Poděbradech. Vztah ke koním zdědil po svém otci, který na koně nejen chodil, ale sám koně měl a nechával na něm synka svést. „Byl jsem takový malý cvok. Chytlo mě to a zůstalo mi to do dneška,” říká.
Stůl na tribuně
V Chuchli má na tribuně svůj oblíbený stůl, kde sedává s přáteli. Při výhledu na travnatý ovál mu na mysli vytanou slavná jména. Osobně se znal a přátelil s nejlepšími československými žokeji i trenéry. „Houra, Hurban, Truhlář,“ vypočítává a pak přidává legendární koně, jako byli Symbol nebo Korbel.
Před dostihem se na ně chodíval díval do paddocku a podle vzhledu a chování odhadoval jejich šance na vítězství. „Jak jsem se znal z trenéry, dostal jsem čuch na to, který dobře poběží,” směje se.
Jako každý fanda i on přišel na chuť sázení. Před socialismem sázel u bookmakerů, za totality u totalizátorů, po sametové revoluci u sázkových kanceláří. Jako student zkoušel štěstí s desetikorunou, někdy jen s burem, takže i v dobrých dnech si z Chuchle odnášel padesát nebo sedmdesát, ale jakmile se postavil na vlastní nohy a začal vydělávat, odvážil se riskovat víc. Na životní sázku vyhrál padesát tisíc, za což bylo v šedesátých letech pěkné auto. „A to jsem si taky koupil,” vzpomíná.
Když to aspoň trochu šlo, nevynechal jediný dostih. Bavily ho klusácké i cválavé, jen překážky moc nemusel, protože nejraději vidí koně běžet. Zasní se a vzpomíná na to, jak jeho oblíbený kůň Korbel sprintoval do cíle Československé derby v roce 1957.
Od Moskvy až po Londýn
Když se ho zeptáte, jak se za těch devadesát let změnily koňské závody, nejdřív se dlouze zamyslí, trochu se pousměje a nakonec překvapí, když řekne, že „Vlastně moc ne.” Vysvětluje, že i když se mnohokrát změnil posed i styl jízdy, tehdy zrovna jako dneska byli jezdci dobří i špatní. Je z něj cítit moudro prožitého života, velké srdce a v něm láska ke sportu jako takovému.
O koních si s ním můžete povídat hodiny. Třeba o tom, jak za socialismu objížděl závody přátelských dostihových matchů. Na koně jezdil do Moskvy, do Budapešti, do polského Sluzewiece i Hoppegartenu v bývalém Východní Německu, později pak do Anglie nebo na velké ceny v Paříži či Vídni.
Třebaže sportem žil a stále žije, vždy to bylo jen z pohledu fanouška a diváka. Nikdy neuvažoval, že by sám usedl do závodního sedla. Jeho životní cesta je přesto na příběh. Josef vystudoval práva, živil se advokacií, ale poté, co vyhrál titul mistra republiky v tanci, advokacii položil a pustil se do tančení na profesionálně. Dotáhl to na profesora na pražské konzervatoři, kde učil tančit budoucí učitele tance. I jeho přátelé od koní mu mimochodem říkají „tancmajstr”.
Přes týden učil, večery zasvětil tanečním kurzům, ale neděle, to by vždy den, kdy vzal ženu, sedl do auta a jeli spolu do Velké Chuchle. Auto už prodal, ale koně si vzít nenechal. „Dokud to půjde, na derby se nějak dostanu,” říká nejstarší fanoušek dostihů široko daleko.
