S fanděním ho seznámil starší brácha, kterého bavil fotbal a hokej. Mladší Honza se s ním šel podívat na zápas - to bylo ještě na základce a na starém stadioně u nich doma v Budějovicích. Lákal ho kotel, a tak se pomalu přesouval do víru dění. „Bum, bum, bum!” slyšel burácení bubnů, které ho přitahovaly jako magnet. Ani se nenadál, najednou stál vedle bubeníka, který se na něj otočil a říká: „Podrž mi buben, du si pro pivo!”
A tak se to stalo. „Jednou jsem držel buben a už mě to nepustilo, od té doby na zápasech bubnuju,” říká Jan Čipera z Českých Budějovic, kterému bylo tehdy třináct let. Dneska je mu čtyřicet a je ředitelem ákladní školy v Hosíně.
Z hokeje ho vzali kluci na volejbal, protože Jihočechy čekal těžký zápas v play-off a potřebovali bubeníka, který by je podpořil. Hra Honzu uchvátila, protože domácí dostávali nakládačku, ale zápas otočili a vyhráli 3:2. „Bylo to tak strhující!” září Honza při vzpomínce a vysvětluje, že úzká spolupráce mezi fanoušky hokejového celku Madeta Motor České Budějovice a volejbalového VK Jihostroj České Budějovice se udržuje dodnes. „Jednou si pomůžeme na ledě, a pak si to zas oplatíme na palubovce,” říká Honza, kterému učarovala atmosféra v hale i možnost být blízko svých sportovních hrdinů. Jako bubeník dostal od klubu permanentku, a protože to vnímal jako závazek, začal chodit pravidelně.
Od svých patnácti se vydával i na výjezdy venku. Mámě slíbil, že nebude pít, a co slíbil, také vždycky dodržel, a tak ho máma vždycky pustila. Ve stejném roce došlo ještě na jeden zlomový moment. Spolu s fanoušky volejbalu jeli do Příbrami i fotbaloví rowdies, kteří při návratu poničili autobus. Manažer klubu, stříbrný volejbalový olympionik z Tokia Milan Čuda, řekl, že o takové fanoušky nestojí, a celý fanklub vyhodil. Honza se rozhodl dokázat, že volejbalový fanoušek je jiný a takové věci nedělá. Celou sezónu 1995 - 1996 seděl na tribuně sám a tvrdošijně bubnoval, dokud vedení klubu nepřesvědčil, že volejbalový fanoušek není chuligán. Ledy povolily a Jihosport vzal své fandy na milost.
Na první společnou oslavu s týmem se dostal až jako zkušený bubeník v roce 2000, kdy Jihočeši porazil Liberec a poprvé získal mistrovský titul. „Tenkrát nás pozvali do Emaus u nás v Budějicích, ale vůbec si nás nevšímali, stáli jsme tam v hloučku a nesměle si šeptali, že je to trochu trapný a že asi půjdeme domů. Ale v ten moment nás hráči obestoupili, otevřeli láhev šampaňského a začali skandovat: Ho-ši, dě-ku-jem! Ho-ši dě-ku-jem!” vzpomíná Honza a říká, že od té doby už byli s týmem v dobrém i zlém. Znalci volejbalu vědí, že Jihostroji se naprůměrně daří a že za posledních dvacet let získal titul domácího mistra celkem desetkrát. Obvykle se o něj pere s Libercem, ale daleko pod sebou nechává Karlovy Vary, Ostravu i Odolenu Vodu.
Úspěchy diváky přitahují, takže se jich v domácí hale sejde třeba až dva tisíce. Když skandují „Ji-ho-stroj! A-jiho-a-jiho-a-jiho-stroj!”, křičí do rytmů Honzova bubnování.
Skalní bubeníci jsou na place tři: jeho přátelé s přezdívkami Pajky, Gajdy, a pak on, kterému říkají Šumi podle pilota Michaela Schumachera. Dlouho totiž abstinoval, všude řídil a všechny vozil, až mu to zůstalo. V tvrdém jádru mají i skupinu, které říkají dědci. „Jsou to naši kluci František a Jirka, oběma je už přes sedmdesát. Dva další nás bohužel nedávno opustili,” lituje Honza, ale doufá, že z nejmladších bubeníků Páti a Máti vyroste nová generace fanoušků.
Bubny dříve kupoval z druhé ruky, ale v současnosti dostává od klubu nové. Pro hlasité bušení se nejvíc hodí kotle a kopáky z klasických bubenických souprav. Nahoru dává zesílenou, dvojitou blánu, která něco vydrží. „Samozřejmě ji občas odpaníme, stalo se to nesčetněkrát, protože do nich mlátíme paličkami vyrobenými z hokejek,” směje se Honza. Když odněkud vyloví svou doma vyrobenou hokejovou paličku, vysvětluje, že běžné bubenické paličky o zápasech lámal jako sirky. Životnost blán prodlužuje tím, že je zvrchu oblepí ubrousky, které tlumí údery. Přesto během jednoho horlivého fandění stihl odpanit tři blány a odrovnat pět paliček. „Zbytek zápasu už jsem jenom skandoval, protože jsem neměl na co, ani čím bubnovat,” říká.
Volejbal má spojený s adrenalinem a silnými emocemi. Ránu do srdce mu před mnoha lety zasadil nešťastný zápas s Kladnem. Na zápasy to bylo tehdy vyrovnané 2:2 a to samé na sety. „V téhle situaci udělali rozhodčí dvě hrubé chyby, které později dokonce přiznali v novinách, a nechali nás těsně prohrát v tiebreaku. Bylo mi z toho do breku,” říká Honza, který během studií na vysoké škole volejbal hrál a tak ho to nadchlo, že se sám vydal na dráhu rozhodčího. „Jako hlavní rozhodčí jsem si zapískal ženskou extraligu, český pohár mužů, extraligu mládeže a první ligu,” říká s tím, že v roli čárového rozhodčího si užil i Ligu mistrů a zápasy nároďáku.
Na volejbalu se mu líbí nejen rychlost, dynamika a taktika hry, ale i to, že je to vedle atletiky sport vysokoškoláků. Odůvodňuje to tím, že volejbalisti mají na rozdíl od hokejistů a fotbalistů víc času na další vzdělávání. Je to i jeho případ, protože po ukončeném studiu pedagogiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity to dotáhl na ředitele školy. Vedle toho běhá, otužuje se a působí jako trenér plavání a ping pongu. Domácí zápasy si nenechá ujít nikdy, a když to jde, jezdí i do zahraničí. Spolu s Jihostrojem už byl v Rakousku, v Itálii, Belgii, Nizozemsku, ve Francii nebo ve Finsku. Směje se při vzpomínce, jak ho v Paříži nechtěli pustit do haly s kombinačkami, dokud jim nevysvětlil, že je potřebuje k utahování blány na bubnu. Za největší úspěch Jihostroje považuje, když dokázal vyhrát dva zápasy v základní skupině Ligy mistrů. „Máme úplně jiný rozpočet než týmy venku, a tak jsme vděční za každý uhraný set,” říká.
Manželka je s jeho vášní v pohodě a bere to tak, že zatímco někdo chodí na pivo nebo hrát karty, Honza miluje volejbal. „Můj sen? Líbilo by se mi, kdybychom se dostali do finále čtyř v Lize mistrů, ale to ještě nějakou chvíli potrvá,” říká Honza a jde si pustit záznam z domácí extraligy.
