Píše se rok 1581 a do malého německého městečka Bernkastel v Porýní přichází vyplašená žena v ušpiněných šatech. Jako v transu nakoupí na trhu a chystá se opět odejít do lesů, odkud se vynořila. Nikdo jí nevěnuje příliš pozornosti do chvíle, kdy s hysterickým pláčem padne na kolena před skupinku dětí. Do země zoufale vyje, že má za sebou sedm let příšerného utrpení. Místní stráž ji odvede k rychtáři a až tomu žena poví, kde strávila poslední roky. A není to hezký příběh.
Abychom ale ocenili konec tohohle příběhu, musíme se vrátit na začátek, o necelých třináct let hloub do minulosti. V 60. letech 16. století se totiž podle všeho usadil v Porýní bandita jménem Christman Genipperteinga a během další dekády se z něho měl stát podle všeho „nejúspěšnější“ sériový vrah historie.
Genipperteinga lovil pocestné. Občas pracoval sám, občas v týmu. Žádná skupina cestujících se v jeho revíru nemohla cítit bezpečně, pokud jich necestovalo alespoň pět. A když si Genipperteinga sehnal komplice, ani pětičlennou partu nečekalo nic dobrého. Popravdě ale většinou hezký osud nepotkal ani Christmanovy kolegy, Genipperteinga se proslavil tím, že se o kořist nerad dělil a po akci pěkně po jokerovsku vždycky s chutí otrávil nebo podřezal své do té doby parťáky.
Mezi lety 1569 a 1581 se v lesích ztratily stovky francouzských a německých cestovatelů. Všechen jejich majetek a často i jejich těla končily v jeskyni hluboko v lesích, kde si Genipperteinga zřídil základnu. A v roce 1584 tam skončila i jedna nebohá dívka.
Sedm let, šest dětí
Žena vyprávěla rychtáři, že ji Genipperteinga zatáhl do své jeskyně. Podle její výpovědi to byl chytře vymyšlený komplex s koberci, několika místnostmi, kuchyní, lustry… v podstatě luxusní bejvák. Akorát v podzemí a se zrůdou uvnitř. Christman měl ženu donutit k tomu, aby mu odpřísáhla, že neuteče, a pak si ji držel jako sexuální otrokyni.
Když vyrážel na výpravy, dal jí na nohy okovy, aby nemohla utéct. Takhle strávila v jeskyni sedm let. Postupně spolu prý měli šest dětí, které ale Genipperteinga vždy po porodu ihned zabil. Podle některých verzí děti pak jedl. Podle jiné verze je mrtvé věšel ke vstupu do jeskyně, a jak se o ně opíral vítr, tleskal a křičel na ně, ať tancují jenom pro něj.
To je mimochodem hlavní problém příběhu o vrahounovi z Porýní. Postupná mytizace. S každým převyprávěním získávala historka na hrůznosti a bizarnosti. V přepisech z 19. století už se dokonce umí loupežník zneviditelňovat a (pochopitelně) uzavírá pakty s ďáblem.
Zpověď do kamene
To, na čem se všechny verze shodují, je, že po sedmi letech se dívce podařilo Christmana přesvědčit, aby ji nechal jít do města. Znovu mu odpřísáhla, že neřekne živé duši, odkud přichází ani kde byla. Ženě se to podařilo dodržet až do chvíle, kdy viděla děti, to ji finálně zlomilo. A protože nemohla říct o svých zážitcích živé duši, říkala to kameni na cestě. Proto mluvila do země.
Rychtář se rozhodl okamžitě jednat. Celkem necitlivě požádal dívku, aby se vrátila zpátky do jeskyně a uchlácholila Christmana ke klidu. Cestou lesem měla trousit hrášek, aby vyznačila cestu pro muže zákona. Třicet ozbrojenců si pro banditu přišlo až do jeskyně. Zatkli ho ve spánku, a když ho odváděli, křičel na svou “družku”, že je to kurva, co se bude smažit v pekle. Během zátahu byl nalezen Genipperteingův deník, který detailně popisoval každou z jeho vražd. Bylo jich devět set šedesát čtyři. Později řekl, že to chtěl dotáhnout aspoň na tisícovku. Mimo to se v jeskyni nalézalo zboží a zlato v hodnotě sedmdesáti tisíc guldenů. Průměrný roční plat byl tehdy tři stovky.
Genipperteinga byl souzen, odsouzen, mučen a popraven. Podobně jako většina bestiálních vrahů té doby dostal lámání v kole. To vás přivážou na kolo od vozu, roztříští vám kosti v končetinách a ty vám pak celé gumové vpletou do kola. Zatímco se na vás celá vesnice dívá, protože je to sranda pro celou rodinu.
Fake news
Otázkou samozřejmě zůstává: Je něco z toho vůbec pravda? A odpověď úplně nemáme. Pravděpodně někoho v Porýní začátkem 80. let 16. století popravili za vraždy, znásilnění a banditismus. Ale jestli ten někdo zabil bezmála tisícovku lidí, těžko říct. Většina původních zdrojů pochází z tehdejších pamfletů, které zvaly na popravu, a ty měly, jak zdůrazňuje publicista Dan Carlin, tendenci přehánět. Podobně jako dnešní bulvár.
Další a další přetisky, dotisky a překlady těch pamfletů jsou na tom ještě hůř, celkem bezpečně asi můžeme říct, že Genipperteinga se neuměl zneviditelňovat. A sypání hrášku je typický pohádkový motiv bratří Grimmů, ale nemůžeme vyloučit, že tenhle aspekt lidové slovesnosti vznikl společně s tímhle případem. Běžnou praxí navíc v té době bylo hledat obětní beránky, takže je klidně možné, že Christmana zatkli za několik vražd a hodili na něj poslední dekádu nevyřešených zmizení, tak se to často dělalo u čarodějnic a vlkodlaků.
Pokud to ale je pravda. Pokud Christman Genipperteinga zabil devět set šedesát čtyři osob, je to nejúspěšnější a nejhorší sériový vrah historie.
