nahoru

Deník českého vězně: Jen málo vězňů u nás je po propuštění na svobodu připraveno vést normální život

red 10. listopadu 2020 • 06:15
Deník českého vězně: Jen málo vězňů u nás je po propuštění na svobodu připraveno vést normální život
foto: Archív autora

Existuje mnoho odsouzených, kteří během pobytu za mřížemi přišli jak o své rodiny, tak i o střechu nad hlavou. Poměrně nezanedbatelná část z nich pak řeší svou existenční otázku, ještě k tomu jen pár dní před samotným propuštěním z výkonu trestu. Jednou z nabízejících se alternativ jsou tzv. „domy na půl cesty“ a právě o nich si řekneme v následující kapitole našeho seriálu.

Co je to vlastně „dům na půl cesty“? Jak si později vysvětlíme, každá země chápe tento projekt naprosto odlišně. V naší zemi jde o ubytovací zařízení, které pomáhá mladým lidem zpravidla do 26 let. Lidem bez rodinného zázemí, kteří prožili část života v ústavní péči nebo jiném zařízení pro péči o děti a mládež či byli ve výkonu trestu odnětí svobody. Dům na půl cesty je tedy převážně určen těm, kteří z důvodu své osobní historie nemají potřebné dovednosti k samostatnému bydlení a nejsou sami schopni začlenit se do společnosti. Těchto domů je na území ČR zřízeno hned několik.

Pro lepší prezentaci tohoto dlouholetého projektu vám však představím aspoň jeden z nich. Vyberu kupříkladu takový dům na půl cesty svatého Josefa, jenž spravuje Farní charita Karlovy Vary. Cílem tohoto domu je podpora odpovědnosti a samostatnosti mladých lidí prostřednictvím zvyšování informovanosti a praktickým nácvikem. Odborným působením odstraňovat obtíže a následky vzniklé nedostatečnou nebo nepřiměřenou péčí, zanedbáváním či dlouhodobým pobytem v ústavním zařízení. Zajímavostí však je ještě jeden cíl. Resocializovat osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody či ochranné léčby. Zajímavé je to z toho důvodu, že resocializovat má právě věznice, z níž je odsouzený propuštěn. Rozhodně by se totiž neměla začít řešit resocializace jiným zařízením až po propuštění odsouzeného z výkonu trestu.

Každopádně to svědčí aspoň o tom, že věznice samy na tento úkol nestačí. Dům na půl cesty však dělá práci za věznice i v mnoha jiných směrech. Pomáhá svým klientům se základní stabilizací získáním kvalifikace, nalezením pracovního uplatnění, řešením dluhové problematiky, potažmo i zlepšením finanční situace a hospodařením s penězi. Dále pomáhá s nalezením vhodného navazujícího bydlení, navázání a udržení funkčních sociálních vazeb, se zajištěním zdravotní péče či získáním náhledu na svá práva a povinnosti v běžném životě. Kromě poskytovaného ubytování tedy nabízí základní sociální poradenství a sociálně terapeutické činnosti. Respektive takovýto dům na půl cesty dělá přesně to, co má dělat každá věznice se svými odsouzenými, než je propustí na svobodu.

Co se ubytování zmíněného domu týče, má k dispozici 6 dvojlůžkových pokojů a 1 jednolůžkový, společné sociální zařízení, vybavenou kuchyň a společenskou místnost. K tomu mohou klienti navíc využívat zahradu o rozloze 7000 m2. Abych však nehovořil jen v superlativech, je třeba se také zmínit i o tom, kolik musí klient vytáhnout z kapsy, aby tohoto všeho mohl využívat. Přestože je projekt podporován Evropskou unií, evropskými sociálními fondy v ČR, ministerstvem práce a sociálních věcí, Karlovarským krajem a obcí Karlovy Vary, je třeba zaplatit 130 korun denně. Tedy necelé čtyři tisíce měsíčně pro sociálně vyloučené jedince, potažmo i propuštěné vězně s pětistovkou v kapse. A to může být docela problém.

V zahraničí je však dům na půl cesty chápán naprosto odlišně. Kupříkladu takové Norsko. Domy na půl cesty se staly součástí norského vězeňství už v roce 2001. Nejedná se tedy o projekt pomáhající odsouzeným až po propuštění z výkonu trestu, nýbrž ještě před samotným propuštěním, což je poměrně podstatný rozdíl. Do tohoto typu výkonu trestu s minimálními bezpečnostními nároky se zařazují muži i ženy, kterým zbývá 3 až 12 měsíců do konce trestu.

Jedním z takových zařízení je dům na půl cesty Sandaker. V tomto domě jsou vězni s průměrným věkem okolo 30 let ubytovaní jednotlivě v šestnácti pokojích. Vězni u sebe mohou mít mobilní telefony, do 23. hodiny se mohou navštěvovat, ovšem navazování partnerských vztahů je mezi nimi zakázáno. Průměrně prochází touto věznicí ročně 50 odsouzených, přičemž přibližně čtvrtina z nich nezvládne úskalí podmínek a vrací se zpět do více střežených typů věznice. Mezi hlavní cíle Sandakeru patří příprava odsouzených na občanský život a pomoc s navázáním kontaktů potřebných pro reintegraci do společnosti.

Přibližně 70 % vězňů v tomto zařízení dochází na civilní nestřežená pracoviště a 30 % se věnuje studiu. Studentům hradí náklady pobytu norská vězeňská služba, ovšem pracující si pobyt musí hradit sami. Z výplaty tak platí přibližně 1 500 NOK včetně stravy, což je při současném kurzu 3 780 korun měsíčně.

V této věznici pracuje 11 zaměstnanců včetně ředitele, z nich je polovina v pozici dozorců a druhá polovina v roli sociálních pracovníků. Personál této věznice, respektive tohoto domu na půl cesty, se však nestará pouze o umístěné vězně, neboť má na starost i kontrolu odsouzených k domácímu vězení, kterých mají přibližně 25.

De facto u těchto odsouzených reagují na signály monitorovacího zařízení (známé jako náramky), kontrolují odsouzené doma, a to i ve večerních hodinách a podobně. Odsouzení na domácí vězení se však přesto musí chodit do Sandakeru hlásit, konzultovat s pracovníky nejen své programy zacházení, ale i celkovou životní situaci. Český vězeňský systém v mnoha ohledech pokulhává za tím norským přibližně o 20 let a má se ještě hodně co učit.

Zatím jsem vám představil dvě ukázky domů na půl cesty. Jeden na svobodě – po propuštění z výkonu trestu a druhý, jenž je součástí výkonu trestu, tedy v samotné věznici. Ovšem existují ještě další varianty těchto domů na půl cesty. Ty jsou však zpravidla určené pro odsouzené, kteří byli dříve, podmínečně propuštění na svobodu. Z věznice tedy musí převážně putovat rovnou do těchto zařízení, kde si kontrolu nad nimi převezmou sociální kurátoři. Své klienty ubytují na pokoji, seznámí je s pravidly a podmínkami podmínečného propuštění a předají jim nabídku práce, kam se musí následujícího dne dostavit. Tedy tito propuštění trestanci mají předem zajištěnou nejen střechu nad hlavou, ale rovnou i práci, která jim poskytuje finanční nezávislost.

V případě, že se budou chovat řádně a budou si plnit veškeré své povinnosti, mohou se se svolením odstěhovat do vlastního pronájmu či svého domova. Ovšem i tak se musí pravidelně hlásit svému kurátorovi, předkládat mu různá potvrzení či osvědčení, o něž kurátor požádá. Tento způsob spolupráce je velmi podobný s naší probační a mediační službou (PMS), která taktéž vykonává dohled nad podmínečně propuštěnými odsouzenými, kterým soud tuto povinnost ustanovil. Nicméně proviní-li se odsouzený proti předpisům či spáchá-li další trestný čin, bez milosti putuje zpět za mříže, stejně jako je tomu u nás.

Každé z těchto dvou posledních typů zařízení má svá pro i proti a nedá se jednoznačně určit, který z těchto domů na půl cesty plní více či méně svůj účel, tedy pomoci s reintegrací sociálně vyloučených osob. Ovšem troufám si tvrdit, že naše domy na půl cesty se zbytečně omezují podmíněným věkem klientů, kdy přijímají zpravidla do 26 let, čímž se tak stávají pro většinu propuštěných vězňů nedosažitelnými.

Mnohem více by domy na půl cesty splňovaly svůj účel, pokud by se zřizovaly s kombinací všech tří zde zmíněných typů. Nejdříve by tedy byli odsouzení před koncem svých trestů podmíněně ubytovaní v těchto zařízeních. V nich by pak měli nikoli možnost, nýbrž povinnost pracovat, popřípadě i studovat v civilním sektoru. Následným monitoringem těchto odsouzených by se cíleně pracovalo na daných potřebách či problémech tak, aby v den propuštění měli zajištěné ubytování, ale i tolik potřebnou práci. Řešit totiž reintegraci propuštěných osob až po konci jejich trestů je příliš pozdě. Když na podzim na zahrádce zasadíte jahody, také nemůžete očekávat, že se dočkáte plodů na Štědrý den.

Upřímně řečeno, sám už budu za pár týdnů propuštěný na svobodu a jsem opravdu rád za to, že se vracím domů ke své přítelkyni, a nemusím tak vůbec řešit existenční otázku. Pokud člověk po svém propuštění nemá kam jít, pak je zcela pochopitelné, že začne opět páchat trestnou činnost, aby se nějak mohl o sebe postarat. Snad už to konečně těm našim hlavám studovaným dojde a zřídí skutečný, fungující a smysluplný dům na půl cesty, který bude dělat čest svému jménu, a i propuštění vězni tak budou mít šanci začít znovu žít. Žít tak, aniž by museli vůbec zvažovat možnost trestné činnosti.

red




Diskuse ke článku