Ani týden po volbách ještě neznáme úplně kompletní složení nového Evropského parlamentu. V Irsku se přepočítávají hlasy a úplný výsledek ještě nemají ani Švédové. I tak už je ale jasné, kdo jsou hlavní vítězové a poražení letošních voleb, které ovlivní charakter Evropské unie na dalších pět let.
Hlavní vítězové:
1. Greta Thunbergová a evropští zelení
Jednou z největších vítězek letošních evropských voleb se stala švédská školačka Greta Thunbergová, která se proslavila jako symbol zelených protestů proti klimatickým změnám. Ty zachvátily Evropu v několika posledních měsících a na volebním výsledku se to teď skutečně projevilo. Zelení narostli oproti volbám v roce 2014, hlavně díky výsledkům ze západní Evropy, dokonce více než euroskeptici, o nichž se dlouho před volbami mluvilo jako o stranické rodině, která bude optickým vítězem letošních voleb. Zelení uspěli v Německu i Francii a jejich nástup v dalších státech bude znamenat další zezelenání unijní politiky, protože s oslabením největších prointegračních politických proudů váha zelených zákonitě naroste. Jarní zelená ofenziva, symbolizovaná „zelenou“ školačkou Greta Thunbergovou, proto byla asi nejlepší předvolební kampaní před evropskými volbami. Strašení klimatem v závěru snad dokonce trumflo strašení migranty.
2. Farage a Salvini – euroskeptici na vzestupu
Symbolem euroskeptického dílčího vítězství naopak může být fakt, že nejsilnější jednotlivou národní stranou v Evropském parlamentu už nebude německá křesťanskodemokratická CDU kancléřky Angely Merkelové, ale Strana brexitu Nigela Farage s celkem 29 křesly. Triumf euroskeptiků podtrhuje, že, když Britové z EU případně odejdou, nahradí Farage na pozici strany s nejvíce europoslanci Mateo Salvini a jeho italská Liga severu s 28 křesly. A dokonce ani titul třetí nejsilnější strany v rámci nového složení štrasburského shromáždění nebude v německých či jednoznačně prointegračních rukou. Ten bude totiž za 27 mandátů náležet polské konzervativní straně Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského, která sice není vysloveně euroskeptická, ale k současné podobě evropské integrace má přesto řadu výhrad. Euroskeptici mohou dát v Evropském parlamentu dohromady až 120 poslanců z celkem 751, což bude znamenat nejeuroskeptičtější parlament v historii evropské integrace, ale k euroskeptické většině je při tom stále ještě velmi daleko.
3. Macron – lucky looser
Přesné rozložení sil mezi euroskeptiky a středové strany hlavního proudu mimochodem dělá určitý typ vítěze i z francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, kterého můžeme popsat jako „šťastného poraženého“ těchto voleb. Ambiciózní francouzský lídr sice doma dostal „na frak“, když jeho strana Republika v pohybu (LREM) prohrála v prestižním souboji o pozici nejsilnější francouzské strany s euroskeptickým a protestním Národním sdružení (RN) Marine Le Penové, ale v rámci Unie posílil. Macron se totiž stal celoevropským architektem velké středovo-liberální skupiny poslanců. Takto vytvořený nový poslanecký klub může po oslabení lidovců a socialistů v Evropském parlamentu hrát roli jazýčku na vahách mezi pravicí a levicí, ale také „kingmakera,“ který dodá dvěma největším federalistickým klubům hlasy chybějící k dosažení parlamentní většiny. Doplníme-li to o silné zastoupení liberálních a středových stran v současné Evropské radě, vychází z toho jasně, že Emmanuel Macron volbami posílil, ačkoli doma ve Francii už není úplně prorokem.
4. Pedro Sánchez – nová ikona levicové Evropy
Na vzestupu je také španělský premiér Pedro Sánchez, jehož španělská socialistická strana se stala po výbuchu britských labouristů i německé SPD vlastně jedinou silnou sociální demokracií ve velké šestce nejlidnatějších členských států EU. Sánchez se i proto stal faktickým lídrem evropské levice, která v mnoha členských zemích skutečně strádá.
5. Evropský volič a stoupající účast
V minulých unijních pětiletkách jsme si už zvykli, že s každými evropskými volbami účast v nich klesla na další rekordní dno. Tentokrát se to překvapivě nestalo a zájem o volby se vyšplhal na úroveň, která tu už dvacet let nebyla. Po tak dlouhé době letos zase přišla volit nadpoloviční většina z více než 400 milionů unijních voličů. K vyšší účasti paradoxně přispěly jak euroskeptické kampaně, které strašily Unií a jejími chybami, tak naopak protikampaně, které upozorňovaly na negativa možného nástupu těch, kteří chtějí integraci v EU oslabit nebo úplně rozmetat.
Hlavní poražení:
1. Velká koalice lidovců a socialistů – už bez většiny
Nejvíce mandátů v Evropském parlamentu v těchto volbách ztratily oba největší poslanecké kluby – evropští lidovci a evropští socialisté. Ty zatím vždy měly v Evropském parlamentu společně většinu, a protože je spojuje přání nadále prohlubovat evropskou integraci, určovaly společně další směr unijní politiky. Letos tato většina poprvé padla. Lidovci přes ztráty udrželi pozici nejsilnějšího klubu a socialisté obhájili pozici dvojky, ale budou muset hledat třetího do hry, aby i další koalici tvořily prointegrační formace. Jako přirození partneři se nabízí Macronova středovo-liberální skupina nebo zelení, takže většina pro pokračování ve stávajícím způsobu integrace zůstane, i když bude pestřejší a komplikovanější.
2. Německo – oslabená koalice i opozice
Vliv v Evropském parlamentu ztratí zejména nejlidnatější země EU – Německo. Strany z Německa tradičně tvořily nejpočetnější složky téměř všech poslaneckých klubů v Evropském parlamentu. To teď už platit nebude. Nejsilnější zůstane jen CDU u evropských lidovců, i když i její role v klubu oslabí, a pak už jen naopak posílení němečtí zelení v ekologickém klubu. Pozice naopak ztratili sociální demokraté a liberálové z FDP a v rámci posílení euroskeptiků vlastně nezazářila ani protestní Alternativa pro Německo (AfD) či krajně levicová strana Die Linke.
3. Německá koalice i Robert Fico – s volbami do nejistoty
Výsledky evropských voleb zatřásly s mnoha vládami, stranickými lídry či vládními koalicemi. Zejména propad německé levicové SPD, která skončila až třetí za zelenými a utrpěla svůj historicky nejhorší volební výsledek v evropských volbách, v zemi oživil debaty o tom, jak dlouho ještě vydrží velká koalice německých křesťanských a sociálních demokratů pod vedením Angely Merkelové.
U našich východních sousedů se zase zatřásla pozice Roberta Fica jako politika, jehož levicová strana Smer vždy vyhrává každé slovenské volby a jde vlastně jen o to, jak vysoká jeho výhra bude. Ve straně se teď, kdy Smer skončil až druhý, poprvé vážně ozývají hlasy, že Fico by už neměl být lídrem a měl by naopak do čela pustit premiéra Pelegriniho.
4. Hnutí pěti hvězd – padající hvězda evropského populismu
V Itálii chřadne protestní Hnutí pěti hvězd, takže jeho členové už hlasují ve vnitrostranickém referendu, zda má v jeho čele pokračovat vicepremiér Luigi Di Maio, pod jehož vedením se „hvězdy“ minulý víkend propadly až na třetí místo ve volbách, přestože ještě loni na jaře jasně vyhrály italské parlamentní volby. Hlasování členů Di Maio asi ustojí, protože má i podporu zakladatele hnutí Beppe Grilla, ale za zády už Di Maiovi pomyslně stojí Mateo Salvini, který po vlastním skvělém volebním výsledku asi jen těžko odolá nutkání společnou koalici brzo rozbít a vyvolat předčasné volby, po nichž by se podle průzkumů už sám stal premiérem.
5. Cipras a Wilders – pády na obou krajích spektra
Přímo k předčasným volbám po volební porážce zase zavelel řecký krajně levicový premiér Alexis Cipras. Jeho strana Syriza by je ale mohla vyhrát už jen nějakým zázrakem a miláček evropské krajní levice a symbol odporu proti „příliš šetřivým“ evropským Seveřanům zřejmě odejde minimálně na několik let do opozice.
Padlou hvězdu ale najdeme i úplně na druhé straně evropského politického spektra. Do Evropského parlamentu se totiž vůbec nedostala Strana svobody jedné z ikon evropského politického protestu nizozemského odpůrce islámu Geerta Wilderse.
Inu, když se volí Evropský parlament, tak létají třísky, a to do všech stran politického spektra.
