ČSSD se v prezidentské volbě už několikrát spálila. Sežehne si prstíky i tentokrát?
Předseda vlády Bohuslav Sobotka připustil, že jeho domovská ČSSD zvažuje vlastního kandidáta do prezidentské volby. Premiér uvedl, že Miloš Zeman po svých faulech v minulých týdnech ztratil podporu uvnitř ČSSD. Potíž je však v tom, že má-li kandidát socialistů skutečně uspět, musí se jeho nominace a podpora postavit na zcela jiných základech než na mstě či odvetě vůči Zemanovi.
Z pohledu předsedy vlády a jeho věrných v ČSSD dává odklon od prezidenta jakous takous logiku. Zeman chtěl zadupat Sobotku do země, veřejně ho ponížil a ústy svého mluvčího Jiřího Ovčáčka ohrnul nos nad stranou, která má dle průzkumu „12procentní podporu“. Zemanův mluvčí pak ve svých analýzách – o jejichž správnosti je přesvědčen nejspíš asi jen on sám – uvedl, že Sobotka dělá vše proti zvolení Miloše Zemana a tři čtvrtiny tuzemských médií jsou pod vlivem ČSSD.
Výsledkem této kočkované je fakt, že se ČSSD semkla za svým předsedou, který nakonec pevně převzal otěže do rukou a tuto špatně rozehranou bitvu se Zemanem nejspíš i vyhraje. Pochopil to už i Andrej Babiš, který se snaží zachránit, co se dá a dokonce sám bude orodovat za Ivana Pilného, aby jej Zeman jmenoval novým ministrem financí.
Ale zpět k možnému prezidentskému kandidátovi z dílny ČSSD. Ač médii už létají jména jako Lubomír Zaorálek, Milan Štěch (nebo okrajově i sám Bohuslav Sobotka) či další, sociální demokraté si musí přiznat, že jejich personální možnosti jsou dost omezené, ne-li přímo vyčerpané.
Zmiňovaní politici jsou sice známí, ale v prezidentské volbě jsou jejich možnosti limitované voličskou základnou strany, tak jak to před čtyřmi lety na vlastní kůži poznal Jiří Dienstbier. A navíc, pokud by jejich kandidatura byla postavena jako pomsta Miloši Zemanovi, narazili by na zeď. Prezidentskou volbu negativní kampaň nevyhraje, vše ovlivní i výsledek voleb do sněmovny a nová politická konstelace v zemi.
Druhou věcí je, že naplno a jasně se k případné kandidatuře nikdo z útrob strany nehlásí. ČSSD třeba vypíše vnitrostranické referendum, ale to je cesta do pekla, ostatně strana se o tom sama přesvědčila už v roce 2002, kdy se začal hledat následovník Václava Havla. Socialisté díky tomuto zpackanému pokusu o vnitrostranickou demokracii nakonec výrazně zjednodušili cestu na Hrad Václavu Klausovi na začátku roku 2003. O pět let později se ve svém taktizování opět ukličkovali. A opět sami.
Lze považovat za akceptovatelné i logické, že svého kandidáta na hlavu státu postaví i ČSSD jakožto stále nejsilnější politická strana v zemi. Ostatně něco podobného nevyloučilo ani ANO, které má našlápnuto ČSSD v této pozici na podzim vystřídat. Přesto – soudě podle minulých voleb a nálady veřejnosti – budou v lepší startovní pozici takzvaní nadstraničtí kandidáti, kteří mají větší šanci sbírat hlasy napříč celým voličským spektrem.
Pokud ČSSD o svém kandidátovi uvažuje, měla by ho vybrat velice rychle a co nejdřív jej zcela oddělit od každodenní reálné politiky a nechat ho profilovat, aby si na něj lidi mohli zvyknout nebo si ho alespoň představit jako hlavu státu. Pokud se tak nestane a nebo se možný kandidát nechá vyprovokovat ke každodenním půtkám, hrozí mu fiasko.
V prvním kole sice může takový kandidát odebrat Miloši Zemanovi i několik stovek tisíc hlasů, ale na druhé kolo mu to nedá. Logiku by to však mělo jen v případě, kdyby záměrem kandidáta ČSSD bylo oslabit Miloše Zemana tak, aby neprošel do druhého kola. Do takového boje však v ČSSD zřejmě nikdo nepůjde a tento průhledný úmysl by byl přesně právě onou mstou, na níž kandidatura někoho z ČSSD nesmí být postavena.
Je lidsky snad i trochu pochopitelné, že v ČSSD nyní lomcují emoce a chtějí utržené pohlavky vrátit. Zásadní problém však vězí v tom, že hlavu státu volí přímo lidé a třeba velkou část z nich vůbec nějaké vnitropolitické půtky nezajímají. Lidé budou volit toho, po kom chtějí, aby je reprezentoval a ne vedl zákopové války s ministry a půlkou politického spektra. To je ponaučení, které by si měla vzít jak ČSSD, tak jakákoliv jiná další strana, která zvažuje, zda svého kandidáta do volby postaví či nikoliv.
