Po letošních volbách může být Česká republika jednou ze dvou zemí v Evropě, jejíž prezident působil před vstupem do politiky jako voják. Tou druhou je dnes Bulharsko, kde prezidentuje generálmajor Rumen Radev.
Radev prošel podobnou kariérou jako Petr Pavel. K armádě se dal jako mladík už za komunistického režimu, absolvoval tehdy vojenské školy a samozřejmě vstoupil také do totalitní komunistické strany. Na rozdíl od Pavla ovšem Radev patří k jinému druhu vojska, a to sice k letectvu. Po pádu komunismu Radev obdobně jako Pavel navštěvoval i západní vojenské univerzity, ale na rozdíl od Pavla zůstal věrný levicové politice, takže po tom, co velel celému bulharskému letectvu, úspěšně kandidoval na prezidenta za postkomunistické socialisty. V přímé volbě při tom už uspěl dvakrát.
Přes tento příběh jsou ale vojáci v čele demokratických zemí velkou výjimkou. Od druhé světové války vedli některou ze zemí dnešní Evropské unie za demokratických časů jen tři další vojáci.
Výjimeční generálové
První z nich je světoznámý a patří do kategorie vojáků, kteří vyhráli válku a pak se dali na politickou kariéru. Vůdce svobodné Francie za druhé světové války – brigádní generál Charles de Gaulle – vykonával nejprve krátce po válce funkci premiéra, aby v roce 1959 dosáhl na funkci prezidenta. V Elysejském paláci, kde úřadují francouzské hlavy státu, následně působil celých deset let.
Po něm si vojáka do čela zvolilo ještě Portugalsko. Generál António Ramalho Eanes byl všemi svými spoluobčany vybrán zejména proto, že v Portugalsku to byla armáda, která svrhla předcházející diktaturu a nastolila v zemi demokracii, takže Eanesův příběh není typickým pro nástup vojáků do politiky.
Vysokou vojenskou hodnost měl před nástupem do politiky také bývalý chorvatský prezident Franjo Tuđman, který to dotáhl nejprve v jugoslávské armádě až na generálmajora, aby se ale následně stal prochorvatsky a národně orientovaným disidentem, který později dovedl Chorvatsko k nezávislosti. Už jako prezident velel chorvatské armádě ve válce za nezávislost a nosil hodnost podobnou maršálské.
Všechny tyhle příběhy jsou ale spíše výjimkami, které potvrzují pravidlo, že vojáci v Evropě v zavedených demokraciích do nejvyšší politiky příliš nevstupují.
Tři Američané
Podobné to je ostatně i v USA. Ze 46 dosavadních amerických prezidentů bylo sice 12 generálů, ale jen dva zastávali úřad v posledních 150 letech, a dokonce jediný – Dwight Eisenhower – sloužil jako hlava Spojených států ve 20. století. Navíc platí, že jen tři z dosavadních amerických prezidentů (George Washington, Ulysses S. Grant a Dwight D. Eisenhower) byli před zvolením profesionální vojáci, kteří v armádě strávili celou profesní kariéru.
Jinak tomu je v jižní části amerického kontinentu, kde vojáci velmi často berou moc demokratům a staví se do čela států po vojenských pučích i různě svobodných volbách. Ostatně jeden z mála demokraticky zvolených vojáků na tomto kontinentě jen před pár dny opustil nejvyšší úřad v Brazílii. Jair Bolsonaro to v armádě dotáhl ale jen na „kapitána“, pak působil v parlamentu a posledních pět let byl konzervativním prezidentem.
Komunistický prezident
Dodejme, že u nás byl ve vrcholné státní funkci voják vlastně jen dvakrát. V době mnichovské zrady stál v čele krizové vlády po několik týdnů armádní generál Jan Syrový a dosud jediným vojenským prezidentem naší země byl armádní generál Ludvík Svoboda, kterého si komunisté vybrali za hlavu státu na jaře 1968. Ve funkci prožil sovětskou okupaci, které se ovšem ani jako voják nepostavil, podvolil se sovětskému diktátu a v úřadu vydržel až do roku 1975. Tragický osud válečného hrdiny z druhé světové války, ale zároveň celoživotního služebníka komunistů potvrdil i jeho závěr ve funkci prezidenta, kdy byl už jako těžce nemocný z funkce hlavy státu odvolán speciálním zákonem, aby ho mohl nahradit Gustáv Husák.
