Zasněžené Česko v prosinci 2022 má několik témat diskusí, kromě počasí, války na Ukrajině, cen energií a obav z budoucnosti jsou to jako vždy Vánoce se vším, co si kdo pod tím představuje, a pak je to blížící se termín volby nového prezidenta republiky. Otázky k osobním preferencím jednotlivých kandidátů padají všude ve veřejném prostoru i v soukromých setkáváních a rozhovorech. Je to taková česká úchylka, že si do hlavy státu projektujeme velká očekávání. Je to nezřídka směs posedlosti, dojímání a i naivity. Jsme v tom většinově nepoučitelní. Jde o druh podivné všelidové zábavy, jako byly svého času televizní seriály Jaroslava Dietla. Mnozí si úlevně říkají, že už může být na Pražském hradě jen lépe, ale nechvalme dne před večerem.
Úřad československého a později českého prezidenta měl otisk zakladatele státu Tomáše Garrigua Masaryka. Ten byl vnímán jako otec vlasti první poloviny dvacátého století. Jako symbol přežil všechna údobí. Renesanci jeho značka zažila v éře Václava Havla. Nezapomínejme však, že na Hradě seděl krom jiných i masový vrah Gottwald. Naši monarchistickou představu o roli prezidenta republiky umocňuje největší sídlo hlavy státu na světě (s géniem loci), které může rozhodit i jinak odolné charaktery. A když si k tomu přidáme ještě zámek v Lánech, tak se stáváme světovou raritou, tedy alespoň v zemích s nějakou demokratickou tradicí a současností.
Nabídka kandidátů může někomu připadat jako defilé v cirkusovém šapitó. K vidění je patologická touha po moci, narcistní exhibicionismus i toporná snaha o umělou marketingovou stylizaci. Ta vidina majestátu je omamná a přitahuje i adepty budoucí kamarily příštího nejvyššího ústavního činitele naší republiky. Jeho pravomoci nejsou srovnatelné se zeměmi s prezidentským systémem, ale buďme opatrní v jejich bagatelizování. Nedávná praxe ukázala, že naši Ústavu lze vykládat velmi flexibilním způsobem a i zdánlivě nemožné se u nás může stát novou praxí. A pak jmenování soudců či členů bankovní rady ČNB nejsou bezvýznamné záležitosti, naopak mají výrazně normotvorný charakter při správě země.
Každý národ má takového prezidenta, jakého si zaslouží. Bude to platit (a již platí) i u nás, zvláště v našem nevyzpytatelném systému přímé volby. Mnozí si totiž nedostatečně uvědomují, že nejde o soutěž o největšího eskamotéra a kejklíře. Bylo by na čase, aby zvláště v těchto rozbouřených časech úřad prezidenta vykonával někdo civilně a nenápadně, bez ambicí ovládat a řídit vše, bez touhy obsazovat celý veřejný prostor, případně zneužívat své pozice pro osobní prospěch. Opravdu bychom měli být již poučeni. Je nejvyšší čas. Brzo se ukáže, jaký dodatečný „dárek“ si do dalších let nadělíme. Lamentování nad tím, že není koho volit, že ti a tamti jsou nevolitelní, že o všem zase rozhoduje síla peněz, že opět budeme volit jen to menší zlo… To nic neřeší.
Masy se bohužel řídí instinkty stáda, což ovlivňovači veřejného mínění velmi dobře vědí a spoléhají na to. Konzumujeme často jen něčí interpretaci reality, a nikoliv realitu samotnou. Nezbývá než začít brát vážné věci vážně. Ve finále jde totiž o naši společnou vizitku.
Hezké Vánoce a šťastný nový rok!
