V 17 letech ozbrojený lupič, ve 30 letech Bůh! Neuvěřitelný příběh muže, který změnil svět hudby
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Hudební svět oslavil 100. výročí narození Chucka Berryho, který díky fúzi blues, country a R&B i unikátním textům pro teenagery vytvořil z rokenrolu celosvětový životní styl.
- Než se po mládí poznamenaném pobytem ve vězení prosadil v Chicagu hitem „Maybellene“, prošel cestu od zpívání v kostelním souboru až po hraní v klubech v St. Louis.
- Berry zásadně proměnil pop music tím, že spojil roli výborného kytaristy, skladatele a básníka s rolí nepřehlédnutelného pódiového performera, a nastavil tak zcela nový standard pro budoucí generace hudebníků.
Hudební svět v neděli oslavil 100. výročí narození „otce rokenrolu“ Chucka Berryho. Hudba známá jako rokenrol existovala už před jeho příchodem na scénu. Až Berryho unikátní fúze blues, country a R&B ale přesně zapadla do vkusu tehdejší mládeže a jeho texty orientované na novou sociální skupinu „teenagerů“ pomohly z hudby vytvořit nositele životního stylu.
John Lennon prohlásil, že kdyby měl rokenrol dostat jiné jméno, měl by se jmenovat Chuck Berry. Za jednoduchým výrokem se skrývá hodně pravdy a také dlouhá a komplikovaná historie hudebního stylu, který měl díky Berrymu ovládnout svět.
Původ a historie rokenrolu: Kde se vzal nový hudební styl?
Na úplných počátcích rokenrolu stál jazzový impresário William „Count“ Basie. Cestující pianista shodou okolností zakotvil ve 20. letech v Kansas City. Ve městě ovládaném mafií, kde i za prohibice bujel divoký noční život. Basie a jeho orchestr hrávali v ilegálních nálevnách dlouhé sety, které by dechová sekce jednoduše nezvládla „ufoukat“. Kapelník proto často nechával hrát pouze svou rytmickou sekci basy, bicích a kytary a místo složitých aranžmá je nechal improvizovat na několika bluesových akordech.
Styl postavený na hybné rytmice se ukázal jako ideální pro tanečníky. Jelikož nebyl závislý na velkých orchestrech, mohla ho hrát uskupení o pár hudebnících v malých barech a klubech. Zanedlouho byl tak rozšířený, že dostal své vlastní jméno – „Race Music“ (rasová hudba). To ale narazilo na odpor v rádiích. Diskžokejové chtěli nový styl hrát, inzerenti ale nechtěli být spojováni s čímkoliv afroamerickým nebo jinak „rasovým“. V redakci časopisu Billboard proto v roce 1948 vymyslel reportér Jerry Wexler nové jméno Rhythm and Blues. Na začátku 50. let pak vlivný rádiový diskžokej Alan Freed název ještě více „vybělil“ a styl překřtil na Rock and Roll.
Mládí Chucka Berryho: Od zpěvu v kostele a vězení až po první kapelu
Zatímco se jazz měnil v R&B a rokenrol, v St. Louis vyrůstal muzikant, který ho měl přeměnit v celosvětový fenomén. Cesta Chucka Berryho k hudbě nebyla vůbec jednoduchá. Jako mladý kluk zpíval v kostelním souboru a na střední škole vzbudil mezi spolužáky senzaci, když v talentové soutěži odzpíval „neslušnou“ skladbu Jaye McShanna Confessin' the Blues. Od dalšího muzicírování ho bohužel odvedl konflikt se zákonem. V 17 letech si s několika spolužáky „vypůjčil“ auto a vydal se na roadtrip do Kalifornie, během něhož se kluci rozhodli „přivydělat“ si pár dolarů loupežemi. Namísto na pódium Chuck putoval do vězení a vyšel z něj až v den svých 21. narozenin.
Do okamžiku, kdy se Berry stal ústřední figurou rokenrolové revoluce, uplynulo ještě dlouhých osm let. Chuck během nich pracoval ve firmě svého otce a po večerech hrál na kytaru s triem pianisty Jonnie Johnsona. Do původně čistě jazzového repertoáru postupně zapracovával prvky R&B, blues a swingujícího jižanského country. Nová fúze vzbudila v klubech v St. Louis velký ohlas. Berry se proto rozhodl zkusit štěstí jako sólový hudebník přímo v Chicagu, tehdejší Mecce blues a R&B.
Průlom s hitem Maybellene a zrod rokenrolové ikony
Když se Chuck Berry potkal v Chicagu v roce 1955 s Muddym Watersem, nebyl rozhodně ani nejlepší kytarista, ani nijak vynikající zpěvák. Legendární bluesman ale okamžitě vycítil, že se v ambiciózním muzikantovi skrývá cosi výjimečného, a dohodil mu schůzku s šéfy nahrávacího labelu Chess. Berry na ni přinesl zbrusu novou skladbu „Maybellene“ a odcházel s podepsaným nahrávacím kontraktem. Maybellene vyšla v červnu 1955. Během pár dnů vystřelila na 1. místo R&B a na 5. místo popové hitparády.
Berryho Maybellene nebyla jedinou skladbou, která v roce 1955 pomohla spustit rokenrolovou revoluci. Spolu s ním šplhali po hudebních žebříčcích i Little Richard, Jerry Lee Lewis, Fats Domino nebo Bill Haley. Nikdo z nich ale neměl takový vliv na budoucí vývoj rokenrolu a pop music jako právě Chuck Berry. Ze zpětného pohledu je až divné, jak se v jeho osobě doslova z ničeho nic zjevil plně zformovaný prototyp moderního hudebníka. Berry neseděl za pianem jako Little Richard nebo Jerry Lee Lewis. Stál uprostřed pódia perfektně oblečený, s výstředním účesem a rošťáckým úšklebkem na tváři. Strhával na sebe veškerou pozornost, tančil, performoval a jeho projev bavil diváky minimálně stejně jako jeho hudba. Kytara, původně zastrčená do rytmické sekce jazzových souborů, se v jeho rukou proměnila v sólový nástroj a v symbol hudební rebelie nové generace teenagerů.
Unikátní texty Chucka Berryho: Příběhy, které oslovily mládež
S novou sociální skupinou zrozenou v boomu poválečných let souvisí i často přehlížená ingredience Berryho úspěchu. Tedy texty jeho písní. V době, kdy blues a R&B pronikalo do velkých radiostanic, bylo zavedenou praxí nahrávat nové verze osvědčených hitů očištěné od jakýchkoliv lascivních dvojsmyslů, které by mohly pohoršit bílé posluchače. Se skladbou „Shake, Rattle, and Roll“ proto neslavil v rádiích úspěch její autor Big Joe Turner, ale Bill Haley, v jehož podání text nevyprávěl o sexu, ale o tancování. Vnímavému Berrymu to nemohlo ujít. Rozhodl se proto psát své skladby přímo na míru skupině, která novou taneční hudbu hltala nejvíce – pro teenagery.
Maybellene ještě obsahuje pár dvojsmyslů. Texty dalších skladb už se pečlivě vyhýbaly čemukoliv kontroverznímu. Zároveň ale nebyly jednoduchými popěvky. Berry dokázal v několika slokách tříminutových skladeb odvyprávět celý příběh rezonující s životním stylem jeho posluchačů. School Days si v duchu zpívali všichni studenti, co se nemohli dočkat, až po škole vyrazí do podniku, kde se hraje hudba. Sweet Little Sixteen vypráví o dívce, kterou přísní rodiče nechtějí pouštět na koncerty. You Can't Catch Me oslavuje scénu amerických korábů silnic. Too Much Monkey Business je protestsongem o nudné monotónnosti dospělého života. Všechny pohání kupředu dravý rytmus, a je proto snadné nechat si jejich význam uniknout. V porovnání se svými současníky byl však Berry doslova básník. Úrovně jeho textů dosáhly snad až písně Boba Dylana nebo Beatles z poloviny 60. let.
Vliv Chucka Berryho na rockovou hudbu a jeho nesmrtelný odkaz
Hudební drajv, vlastní autorská tvorba, inteligentní texty a nepřehlédnutelný projev na pódiu udělal z Chucka Berryho prvního mesiáše rockové éry. Před ním existovala hudba převážně ve formě skladeb, které mohl nahrát kdokoliv. Berryho desky ale fanoušci nekupovali jen proto, že se jim líbila písnička na nich nahraná. Kupovali je kvůli tomu, že ji nahrál právě Chuck Berry. Když některou z nich převzal jiný muzikant, musela se jeho „cover verze“ vždy poměřovat s jediným nezaměnitelným originálem.
Stejně tak se musely všechny další generace hudebníků poměřovat se vzorem ustanoveným Chuckem Berrym. Úspěšnému muzikantovi najednou nestačilo umět hezky zpívat. Musel být i skladatelem, textařem, vypravěčem i bavičem, tanečníkem a performerem na pódiu. Dnes to považujeme za samozřejmost a je jednoduché zapomenout, že tak vysoké nároky ustanovil jediný hudebník narozený před 100 lety.
Chuck Berry nebyl jednoduchá osobnost. Měl problémy se zvládáním své slávy i se zákonem. Kvůli oplétačkám s nezletilou mexickou servírkou strávil na vrcholu své rané kariéry 20 měsíců za mřížemi. Hudbu ale ovlivnil takovým způsobem, že jeho autobiografická skladba Johnny B. Goode vylétla vylisovaná na zlatém disku na palubě Voyagerů do hlubokého vesmíru. Je docela možné, že první zpráva od mimozemské civilizace bude znít: „Pošlete ještě nějakého Chucka Berryho.“
