28. červen se na Ukrajině slaví jako Den ústavy Ukrajiny. A aspoň tady ve Lvově se oslavuje naplno a zvesela, ulice jsou plné dětí v krojích i vojáci na stráži občas podupávají do rytmu. Je těžké se nesmát a nenotovat si s nimi. Je těžké tomu uvěřit.
Je těžké žít ve válce a nenechat se tím zdeptat, zlomit… Tak těžké, že si to vůbec neumím představit.
“Mám to rovně?” ptá se mě neznámá dívka v kroji, na kterou mimoděk s úsměvem zírám.
Asi myslí vysokou květinovou korunu s pentlemi na hlavě – přejíždí po ní zkoumavě prsty. Přikývnu, že ano, ale to už jí další krojovaná kamarádka vlásenkou fixuje druhou stranu květinového oblouku.
Je středa po poledni. Před chvílí trochu sprchlo, ale teď svítí slunce. Olověné mraky jsou kdesi v dálce, pár hodin snad vydrží nepršet. Před čtvrthodinou jsem si o dvě stě metrů dál před hotelem George, kde bydlím, povídala s Katarynou, slavnou ukrajinskou básnířkou, jež je momentálně aktivní dobrovolnicí a touhle dobou už zase míří k frontovým liniím, jak se coby autorky snažíme o nemožné – pokoušíme se čtenářům našich knih, básní a reportáží předat aspoň zlomek válečné ukrajinské reality.
Kataryna včera četla v divadle své básně. U některých se málem rozplakala, chvílemi zatínala pěsti. Byl to tělesný zážitek. Její básně vyrostly z těla války a jejích obětí.
Spolu s ní četli svá díla i přední čeští a slovenští básníci. V rámci Měsíce autorského čtení jsme sem přijeli, abychom demonstrovali, že si stále stojíme po boku. Pro někoho zbytečné nabubřelé gesto, pro mnohé místní ale důkaz solidarity, jak vidím.
Kataryna jede zpět na frontu. Válka jí povraždila část nejbližší rodiny. Myslím na ni a fotím a natáčím oslavu ve Lvově, jež loni touhle dobou připomínalo město duchů.
Večer budu číst ze své nové knihy inspirované ukrajinskou válkou v divadle spolu s dalšími prozaiky já. Místo Kataryny bude Ukrajinu zastupovat spisovatel, jenž přijede přímo ze zákopů, kde každý den bojuje. Je to místní hrdina. Voják a spisovatel. Naše výprava má několik pacifistů. Tváří v tvář ukrajinským kolegům nahlas přiznávají, že se před jejich odvahou sklánějí. A dojatě líčí, jak slyšeli zpívat a tančit ukrajinské děti…
