Po vlastních rodičovských zkušenostech musí člověk dát často za pravdu moudrému povzdechu: Nejlíp se vychovávají sousedovy děti!
Dobrý den, pane doktore,
velice by mne zajímal Váš názor na výchovu dětí. Stejně jako v mnoha rodinách se i my s manželem zcela zásadně rozcházíme v otázce volného času a jak s ním dítko naloží. Náš syn je úplně normální třináctiletý kluk se spoustou zájmů. Tři dny z týdne chodí do fotbalu, škola, dva dny z týdne judo a kamarádi, na které už moc času nemá. Tady je ten kámen úrazu. Do juda chodí tři roky kvůli manželovi. Teď půjde do osmé třídy a do juda už chodit nechce. Já si myslím, že „osmák“ má právo si rozhodnout, co ve svém volném čase bude dělat. Judo je pro něj trest, a ne relax, jak mu stále podsouvá manžel. Manžel všechny synovy argumenty, prosby a přání zcela ignoruje. NE, budeš chodit do juda a tečka. Já jsem z této situace nešťastná a naprosto bezradná. Třetí rok poslouchám nářky svého syna a následně tvrdost slov mého manžela, jenž ho přece vede ke sportu. Zlatou střední cestu se v tomto případě nedaří najít. Mně už to připomíná až šikanu, a ne tu správnou podporu a výchovu rodičů. Jsem opravdu zvědavá na Váš názor, protože velmi často se v názorech shodujeme. Přeji Vám krásné, slunečné a odpočinkové léto.
Gabriela Kašparová
Především se omlouvám za zpoždění, je těch dotazů hodně, léto máme mezitím za sebou. Víte, odpovídání na dotazy přicházející z jedné strany nějakého sporu je vždy ošidné, protože Reflex, potažmo já pak sloužíme jako rozhodčí či soudci, aniž známe celou pravdu, jež by předpokládala vyslyšet názory minimálně všech ostatních účastníků. Proto je při veškeré úctě k tazateli třeba brát odpověď vždy s rezervou. Z toho důvodu se také snažím svá vyjádření zde posouvat pokud možno na obecnější rovinu, jež umožňuje spíše vzít si nějaké ponaučení než pískat rodinný svár.
Důležité je upozornit, že neexistuje objektivní, prokazatelně nejlepší a univerzálně platný předpis, jak vychovávat děti. Mezi rodiči i mezi dětmi jsou značné, geneticky podmíněné povahové rozdíly, jež vyžadují odlišné zacházení. Drzouny je třeba trochu uzemnit, plašmušky naopak povzbudit. Veliké rozdíly jsou i v preferencích (volbách, tužbách) a v kulturním kontextu. Jiné potřeby zpravidla mívá synek boxera či asfaltéra než synek lyrického básníka. Proto by výchovný přístup měl být individuální a tyto odlišnosti respektovat.
Za sebe bych na váš dotaz odpověděl tak, že výchova má být rozumně důsledná co do řádu a denního režimu, ale má v přiměřené míře respektovat zájmy a tužby dítěte. To znamená, že když chce dítě hrát na flétničku, neměli bychom ho místo toho nutit do ragby a naopak. Násilí produkuje neštěstí. Tento přístup v sobě kloubí permisivitu (povolnost, otevřenost) s důsledností. Pokud jde o rodičovská očekávání, neměla by být v případě potomků nadměrná a neměla by obrážet frustraci z vlastních neúspěchů a neuskutečněných tužeb. Od nejútlejšího dětství platí, že nudí-li se dítě, je to špatně, ale je-li přetěžováno či jsou-li na ně kladeny požadavky, na něž nestačí, je to také špatně.
Dítě nejvíce zajímá osvojování dovedností a znalostí, jež sice ještě nemá, ale které jsou s vynaložením přiměřené námahy zvládnutelné. Taková výchova není a nesmí být soubojem kdo s koho, ale nabídkou, z níž si dítě vybírá, a s požadavky, jež připomínají lehký tah na gumě, nikoli lámání heverem. Každý by si měl umět v duchu prohodit role a představit si, jak by mu bylo, kdyby s ním někdo zacházel tak, jako on zachází s jinými: hle, táto, budeš se učit čínsky a běda, když tam přestaneš chodit nebo přineseš kouli. Vedeme tě přece ke vzdělání a to je stejně důležité jako sport, ne?
