Bojíte se hadů nebo pavouků? Možná s nimi některý z vašich předků udělal špatnou zkušenost a vy jste tuto jeho vzpomínku zdědili ve svých genech. Zdá se totiž, a nové výzkumy na myších to zřejmě potvrzují, že některé intenzivní zážitky mohou ovlivnit zárodečnou DNA a tak se vlastně předat potomkům.
O tom, že své vlastnosti dědíme po předcích pomocí genů nikdo nepochybuje. Mezi vědci ale panuje přesvědčení, že naše životní zážitky nemohou geny ovlivnit. Například, přijde-li někdo při úrazu o oko, jeho děti se rodí s oběma. Potomci sekretářek se nerodí s dovedností psaní na stroji a tenistů s jednou rukou silnější.
Nikoho asi nepřekvapí ani to, že od předků přejímáme jejich zkušenosti také výchovou, tak zvanými memy. Naučíme se tak třeba chodit na záchod, číst a psát a spoustu dalších užitečných věcí, které nám pomohou v následném životě přežít.
Jenže, dá se zdědit i zážitek? Američtí vědci z Emory University v Atlantě popsali něco, co by dědičnou pamětí být mohlo. Ve studii, která byla zveřejněna v časopise Nature Neuroscience, popsali, jak pomocí elektrických šoků naučili vybrané myší samce bát se konkrétních pachů. Vždy, když dostali myšáci příležitost přičichnout si k určité vůni, následovala rána elektřinou. Celkem rychle se u nich vypěstoval reflex, že při pouhém ucítění inkriminované vůně začali propadat panice.
Později měli pokusní myšáci mláďata. Tito jejich potomci, kteří už nebyli od výzkumníků nikterak trápeni, se ale v dospělosti vůně, s níž udělali jejich otcové špatnou zkušenost nápadně báli. Dokonce se zjistilo, že mají i změněný čichový lalok v mozku, aby byli na „nebezpečnou“ vůni vnímavější. Událost, která potkala otce, tak doslova přetvořila mozek jeho potomků! Tato změna se přenesla i na generaci vnuků původních pokusných myšáků.
Jsou draci savčí vzpomínkou na dinosaury?
Znamená to tedy, že potomci jsou (geneticky!) vybaveni k tomu, aby se lépe vypořádali s traumaty svých předků? A týká se to i lidí? Možná ano.
Víme už, a nedávno to vědci opravdu potvrdili, že lidé, a s nimi i ostatní primáti mají vrozený strach z hadů. To je samozřejmě pro život praktické, protože takový plaz, ač vypadá jako neškodná větvička, dovede neopatrnému primátovi pěkně zatopit. Navíc naši předkové nebývali původně o mnoho větší, než vzrostlá krysa, takže jim od hadů nehrozilo jen uštknutí, ale běžně i sežrání. To se nějak muselo na „kolektivní paměti primátů“ projevit.
Strach z hadů (ale asi i z pavouků) máme v genech. Někdy to příroda až trochu přežene. Chorobná panika z hadů (ofidiofobie) trápí dodnes docela dost lidí. A to i zemí, kde o nebezpečného hada nezavadíte. Některým je dodnes nepříjemné vidět i pokřivené kořeny stromů.
Nejde jen o fobie ze skutečných zvířat. Existují i mytičtí tvorové, například draci. Že by měli pravdu ti psychologové, kteří již dříve tvrdili, že víra v ně je kolektivní vzpomínkou všech savců na dávno minulé doby, kdy se naši předkové museli ukrývat před dinosaury? Podle výzkumu vědců z Atlanty, jsme možná strach z nich zdědili v genech. Pokud je to pravda, jacísi draci se zjevují v nočních můrách nejen lidem, ale i bílým myškám v laboratořích.
