Vlna solidarity, odvahy a obětavosti korespondující s válkou na Ukrajině opět dokazuje, že jsme schopni velkých činů, když jde o vážnou věc. Pomáháme, jak můžeme. Mezi mnoha dobrovolníky, kteří vyrazili na ukrajinské hranice, aby pomohli uprchlíkům, byli i Sebastian a Pavel. „Zopakujeme si to,“ říkají dnes.
„Bylo to tak neuvěřitelně dojemný, silný a smysluplný, že v tom určitě chci pokračovat,“ říká Sebastian Skalitzky, který se v neděli večer vrátil ze své první úspěšné cesty s ukrajinskými uprchlíky. „Prostě jsem už nechtěl nečinně přihlížet a nic nedělat,“ říká. Na rozdíl od mnoha jiných k hranicím ale nevyjížděl jen tak na blind. „Nedivím se lidem, kteří to udělají, sednou do auta a jedou, protože ta touha okamžitě jednat, je prostě silná. Na druhou stranu bych to nikomu nedoporučoval. Může to fakt nadělat víc škody než užitku,“ vysvětluje.
Přizval k sobě spolujezdce Pavla a celou akci pak společně pojali jako poměrně logisticky propracovaný projekt. „Kamarádka Lucie Rust, která léta žila v Kyjevě, všechno koordinovala, náš ruský kamarád Vitalij Ustinovich pomáhal s tlumočením, další kámoš Pavel Rejchrt zajistil auto a podpořil akci finančně,“ vyjmenovává Pavel Kaňák. „A v neposlední řadě pak byla důležitá brněnská Expediční klubovna jako naprosto zásadní středobod celého našeho výjezdu,“ doplňuje. Tam oba muzikanti nabrali humanitární materiál, získali cenné kontakty na lidi v terénu a vyrazili na mnohahodinovou cestu.
Nejlepší je jet pro konkrétní lidi
„Původně jsme směřovali k hranicím se Slovenskem, ale pak nás kluci z Brna telefonicky odveleli k polsko-ukrajinskému přechodu, abychom zjistili, jaká je situace na místě, co potřebují a jaké tam jsou podmínky pro uprchlíky. Jestli je třeba zajišťovat odvozy a tak podobně,“ říká Sebastian. A právě součinnost dobrovolníků s organizacemi, které už fungují na místě, je podle něj klíčová.
„Potkali jsme spoustu aut, která se odsud vracela s prázdnou. Nemůžete si to představovat tak, že tam přijedete, lidi vám naskáčou do náruče a vy budete za hrdiny. Někdy tam čekáte celý den, než se najde někdo, koho budete moct odvézt. Proto je nejlepší jet už pro konkrétní lidi,“ doplňuje Pavel.
„Pokud cestu absolvujete z Prahy, prosedíte v autě víc než osm hodin v kuse, budete toho mít fyzicky tak akorát. Když se k tomu připojí ty válečné výjevy, které jste do té doby znali jen z televize, můžete si sáhnout úplně na dno. Proto bych fakt apeloval na to, aby každý zvážil svoje psychické a fyzické možnosti,“ doplňuje Sebastian.
Někteří zachránci pak totiž na hranicích spíš škodí, než pomáhají. Výzvy ze strany humanitárních organizací, ať lidé tyto cesty raději neabsolvují, jsou na místě.
Srdce až v krku
Na polsko-ukrajinském hraničním přechodu Krakowiec se Sebastian s Pavlem setkali s rodinnou Gruzínce Giorgije. Prchali z Ukrajiny, kde nechali celý svůj život. On, jeho manželka a tři děti měli za sebou padesát kilometrů chůze a dlouhé čekání na ukrajinské straně hranice. „Mamka a děti byly v dost hrozném stavu, myslím, že nám moc nedůvěřovali. Táta byl celou dobu silný, optimistický a strašně vděčný,“ popisuje setkání Pavel. „Nikdy nezapomenu na ten pohled, kdy jsme ve zpětným zrcátku viděli, jak všichni čtyři usnuli. Konečně se jim po těch hrůzách dostalo alespoň trochu oddychu,“ doplňuje Sebastian.
Před válkou neutečeš
Sebastian s Pavlem celou rodinu nakonec odvezli až k hranicím s Německem, odkud měli pokračovat za svými přáteli dál vlakem. Během cesty se spřátelili a slibovali si, že zůstanou v kontaktu.
„Měli jsme z toho fakt velkou radost, že tuhle rodinu posíláme do bezpečí. Giorgij se pak za námi ale ještě od vlaku vrátil. Poděkoval nám a pošeptal, že holky odveze ke známejm a sám se na Ukrajinu vrátí. Že tam ty svý kluky nemůže nechat válčit samotný,“ uzavírá vyprávění Sebastian.
„Ta jeho houževnatost a klid, to bylo až neuvěřitelný. Stál tam na nádraží s celou svojí rodinou, která během pár minut sbalila svůj život do čtyř tašek. Všechno nechali tam,“ doplňuje Pavel.
Giorgij klukům během loučení ještě řekl, že až se situace uklidní, sejdou se všichni u nich doma a pořádně to oslaví.
„Vehnalo mi to slzy do očí, je to borec,“ dodává Sebastian.
Jelikož první mise byla úspěšná a k hranicím bude potřeba přivézt další materiál, určitě Sebastian s Pavlem nejeli naposledy.
„Zrovna řešíme nějakej odvoz neprůstřelných vest z Česka a zároveň máme zprávu, že bude od hranic potřeba odvézt nějakou větší skupinku ukrajinských Romů. Tak to vypadá, že si to zopakujeme,“ dodává Pavel.
