Všechen smutek, utrpení, pláč, zlomená srdce, zlost, frustraci, obavy a bezmoc přebíjejí na hranicích ochota, laskavost, obětavost, vstřícnost… Jestli je někde možné najít koncentrovanou lidskost v jejích zdánlivě protikladných polohách, pak je to tady.
Jedeme teď jako jediné auto asi dva kilometry hustou sněhovou vánicí k polské hranici s Ukrajinou. Naprostou většinu vozů policisté odklonili na okresní silnice, jsou to lidé, kteří jedou buď pro své známé, příbuzné nebo i cizí lidi, aby je dopravili od hranic dál, nebo vozy s pomocí. Na Ukrajinu míří málokdo. Nás, dvě samotné novinářky, si policista prohlíží, a když znovu zopakuju, že jedeme směr Ukrajina, napůl rezignovaně, napůl zmrzle s mírnou úklonou mávne rukou v gestu: prosím, tudy.
Jedeme dál téměř zcela prázdnou silnicí a krajinou, přestává sněžit, před námi vystupují stožáry hranice a pak najednou taky dva muži. Mávají na nás. Kdykoliv jindy a jinde bychom na vteřinu, možná dvě váhaly, teď okamžitě zastavujeme a ptáme se, jak můžeme pomoct.
“Vezmete mě do Lvova? Jedete do Lvova?” Ptá se překotně starší z mužů, Ukrajinec.
Po jeho boku stojí Polák, jež mu a jeho rodině nezištně pomáhá.
Kývnu, že ano, ale bohužel ne hned, ještě musíme na záchytné místo a na nádraží v Přemyšli.
Distingovaný muž ve věku mého táty s pochopením přikývne – řekne, že je lékař a vrací se do Lvova. Odvezl ženu a děti a rodinu do Polska (neopomene několikrát zopakovat, že nikdy nepřestane být Polákům za to, jak jsou skvělí a jak jim pomáhají, vděčný) a teď se musí co nejdřív vrátit…
