Stát za Ukrajinou už nestačí. Evropa se musí bránit společně s ní bok po boku
Když se mě před rokem ptali, čeho se bojím, odpověď byla jednoduchá: že budeme dál jen mluvit, zatímco válka bude pokračovat. Dnes je to realita. Čím déle trvá, tím víc ničí – lidi, města i budoucnost.
A přestože na Západě začali Rusko vnímat jako hrozbu a agresora teprve v posledních čtyřech letech, kdy už nebylo možné zavírat oči, ruská válka proti Ukrajině začala přesně 19. února 2014. Už dvanáct let Ukrajina zadržuje stát, který ji převyšuje zdroji, územím i počtem obyvatel. A nejen zadržuje – je schopna klást odpor.
Ukrajina je jediná země na evropském kontinentu s unikátní zkušeností moderní vysoce intenzívní války a Ozbrojené síly Ukrajiny (ZSU) prokazují efektivní a reálnou obranu před ruskou agresí. Ukrajina nejen přijímá pomoc, ale jako jediná je schopna naplnit cíle NATO. Jsme štít mezi agresorem a svobodným světem.
A co dělá Evropa? Poslední dobou ještě častěji mluví o únavě. Jenže to je privilegium těch, na které nedopadají rakety. Zatím. A také velmi nebezpečný argument pro všechny, kdo jsou pod neustálým tlakem ruských dezinformací.
Ano, boj Ukrajiny za nezávislost vyvolává mnoho empatie, solidarity a pomoci, za něž jsme upřímně vděční. Ve strategickém rozměru to však spíše zmírňuje následky, než aby to zastavilo samotnou příčinu.
Dlouhá válka je strategií Kremlu. A pokud si někdo v Evropě myslí, že je to konečný bod agrese a stačí obětovat Ukrajinu ve jménu míru, nepochopil nic od roku 2014. Historie Sudet taky potvrzuje pravý opak. Kapitulace nikdy neznamená mír. Jen legalizaci síly jako nástroje revize hranic v Evropě.
Musíme si uvědomit, že se svět už změnil. A že přizpůsobit se novým pravidlům (nebo spíše jejich úplné absenci) je obtížné. V současné situaci je třeba přijmout fakt, že demokracie nepřežije, pokud zůstane naivní.
Proto taky máme jen cestu síly: Rusko musí prohrát a nést spravedlivý trest za své zločiny. Evropa stojí před volbou: buď bude bojovat s Ukrajinou teď, nebo sama později. Čas iluzí skončil. A bojovat společně s Ukrajinou neznamená symbolické programy ani deklarace solidarity.
Znamená to jednat rychle a bez váhání. Znamená to posílit obranu, přijmout Ukrajinu jako plnohodnotného partnera do EU a NATO. Dát jí jasné bezpečnostní jistoty, ne sliby, které se mohou kdykoli změnit podle politické nálady. A hlavně si přiznat pravdu: tohle není nějaká vzdálená lokální válka. Je to obrana naší společné svobody a budoucnosti.
Znamená to také udělat pořádek u sebe doma. Postupně a důsledně odstranit ruský vliv z politiky, ekonomiky i veřejného prostoru. Zavádět a dodržovat tvrdé sankce, jež skutečně oslabují schopnost Ruska vést válku.
Znamená to chránit pravdu. Podporovat nezávislá média, nedovolit, aby padla pod vliv politiky nebo peněz státu, a když půjde do tuhého, tak být připraveni postavit se za ně.
Pochopit, že v dnešní době není nikdo z nás jen pasívním divákem, jsme zároveň hlasem, a když hlas pravdy mlčí, lež se stává hlasitější. A jestliže to jen necháváme být, dáváme prostor petrohradským botům, aby svými manipulacemi ovlivňovaly naši společnost.
Proto všechny žádám, abyste zvážili aktivní moderování debat na sociálních sítích jak na svých vlastních profilech, tak samozřejmě především na platformách, které vytvářejí politický obsah a formují veřejný prostor.
Ruská okupace nového typu nezačíná ve chvíli, kdy do centra města přijedou tanky. Dnes stačí oslabit víru lidí v demokracii, zasít nedůvěru, rozdělit společnost a zpochybnit pravdu. Pak už nejsou výstřely potřeba – protože země padá zevnitř.
Právě proto boj nezačíná až na frontě, ale v našich rozhodnutích. Evropa stojí před volbou: buď bude stát a bojovat společně s Ukrajinou teď – nebo bude jednou nucena bojovat sama. Čas pohodlných iluzí skončil.
Ukrajina vydržela tak dlouho, protože ví, za co bojuje. Bojuje za svoji nezávislost a právo rozhodovat o vlastní budoucnosti. Ukrajinští vojáci dnes drží linii, za kterou začíná svět, v němž by se nikdo z nás nechtěl ocitnout.
Možná bych jako člověk, který v Česku našel ochranu, neměla říkat, co máte dělat. Ale záleží mi na této zemi. Přeji si jediné: aby ji Rusko nikdy nezačalo ničit tak, jako ničí můj domov. Protože to už není jen vaše odpovědnost. Je to naše společná věc.
S hlubokou vděčností a úctou vaše ukrajinská kamarádka Stázi
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
