Andrejova papírová válka: Ruský voják bojoval za Ukrajinu. Teď válčí s úřady, které ho už nechtějí

S Andrejem Dudareňkem se potkávám loni v srpnu ve Lvově před budovou místní pobočky migrační služby. Na první pohled upoutá moji pozornost, vyšší postava, vousy, páska přes oko. Chodí ve vojenské maskovací uniformě a má v sobě něco aristokratického. Tak nějak si představuju carského důstojníka, muže s hlubokým hlasem, který zásadně nezvyšuje, protože svou moc může prosazovat i jinak než řvaním. A Andrej skutečně pochází ze staré ruské vojenské rodiny, jen s jejím osudem zamíchala válka na ­Ukrajině.

Těžkou chůzí, danou následky válečných zranění, vyráží Andrej ke dveřím úřadu. V průběhu minulých měsíců tu byl několikrát se žádostí o udělení ukrajinského občanství. Jednak ho potřebuje a chce, protože za Ukrajinu v minulých letech bojoval. A také během zranění přišel o svůj ruský pas a povolení k pobytu, které nosí, je bez něj neplatné. Znamená to, že v nejhorším možném případě ho mohou třeba v rámci výměny zajatců vydat zpátky do Ruska.

Úředníci migrační služby ale při všech předchozích pokusech Andreje odbyli s tím, že nemá svůj ruský pas, a tudíž nemůže žádat vůbec o nic. Zkoušíme to proto tentokrát v posílené sestavě s dobrovolníky z Česka i Ukrajiny v naději, že tak bychom mohli úředníky přesvědčit. Významným faktorem má být přítomnost mne jako novináře, náš ukrajinský doprovod věří, že to zabere.

„My sami nejlépe víme, co je potřeba,“ odbývá úředník u přepážky námitky kolegů. Spouští se malá hádka, jeden křičí přes druhého, argumentují novinářem. Výsledkem nakonec je, že přichází vedoucí pobočky a Andreje poprosí o dokumenty. Pak mu strčí formulář, aby ho mohl vyplnit a žádost podat. Andrej poctivě vypisuje a pak jen podává ze svého štosu dokumentů jednotlivé papíry. Zdá se, že jednoho malého vítězství bylo dosaženo.