Rusové se zlobí: Ukážou se nynější signály tradičně liché, nebo se v Rusku opravdu něco začíná dít?
Rusové se zlobí a žalují Putinovi. Jedněm vadí vypínání internetu, jiným zabíjení krav, dalším nepřišla válečná penze. V ruské společnosti zvyklé na to, že je lepší se do ničeho nemíchat, se něco hýbe. Průzkumy veřejného mínění ukazují pokles obliby institucí i prezidenta, zvyšuje se ochota protestovat i popularita „nových“ politiků. Ukážou se nynější signály podobně liché jako mnohokrát omílané zvěsti o ekonomickém krachu, vojenském vyčerpání či Putinovi nad hrobem, nebo se v Rusku opravdu něco začíná dít?
Válka je na mrtvém bodě. Jak takticky, tak doslova. Umírá víc ruských vojáků, než je širá zem schopna do frontového masomlýnku dodat. Ekonomika se čím dál víc orientuje na válečnou výrobu, veřejné rozpočty na výplaty vojákům. V Moskvě a Petrohradě jakoby nic, ale mimo ruská centra vše stagnuje a dřívější blahobyt, který držel Vladimira Putina v široké oblibě, se krůček po krůčku tenčí. Do ničeho kromě války a moskevských mrakodrapů se neinvestuje. Příjmy z ropy klesají a finanční rezervy státu jsou čím dál hubenější. Do toho se ruský režim pouští do největších zásahů do každodennosti jeho obyvatel za poslední dekády. Dokonce i podle ruské státní agentury pro výzkum veřejného mínění VCIOM se od začátku roku snížila důvěra ve Vladimira Putina o osm procent. Postupná represe v digitální sféře je po dlouhé době něco, co zvedá ze židle i jindy věrné sympatizanty režimu. Jenže proč k ní dochází? A na jaké palivo a jakým směrem dnes Rusko jede?
Putin vypovídá smlouvu
Za dvacet šest let Putinova režimu fungoval ruský stát ve vztahu se svými občany v rámci nepsané společenské smlouvy. Ta by se dala shrnout velmi jednoduše: Budete si slušně žít své malé životy, do kterých vám stát nebude kecat, dokud si nebudete stěžovat a kecat státu do těch velkých věcí, které dělá. A ono to fungovalo. Nehledě na cokoli, co Putinův režim navenek prováděl, si skoro nikdo nestěžoval. A nešlo jen o soužití v duchu otřepané fráze chléb a hry. I když se Rusům vlivem západních sankcí a ekonomických tlaků po invazi na Ukrajinu začalo dařit o něco hůře, na veřejném mínění to nebylo příliš znát. Nebylo to totiž chápáno jako vina Putina či státu jako takového, ale „Západu, který tak či onak neměl nikdy nic lepšího na práci než nám Rusům škodit“.
Ruku v ruce s touto společenskou smlouvou šla vždycky v Rusku i jistá vize, která měla dávat politice státu nějaký národní smysl. Ať už šlo o budování zašlé imperiální slávy, vojenskou megalomanii, nebo obrat zpět ke starým kultům pravoslaví a neokonzervatismu, vždycky v pozadí stála nějaká myšlenka, ke které se dalo upnout. Jenže jaká myšlenka je to dnes? Válečné nasazení to není zcela záměrně, Putinův režim dobře ví, že v momentě, kdy by z války na Ukrajině udělal středobod národního zájmu, všichni by se začali ptát, proč se nedaří. A tak je válka nadále prezentována jako okrajová záležitost, byť se jí v pozadí podřizuje naprosto všechno. Majoritní společnost se pak ocitá v jakémsi ideovém vakuu a do toho Vladimir Vladimirovič vypovídá společenskou smlouvu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!






















