Na vysoké školy se po největší masové střelbě v novodobých dějinách Česka vracejí studenti, pedagogové i ostatní zaměstnanci. Čeká je zimní zkouškové období, následně přednášky a semináře v novém semestru, konference, debaty, besedy. Ale taky přestávky na chodbách, občerstvení v bufetu, obědy v menze. Každodenní, běžný život… Po tragédii je to těžký návrat: jenže názory odborníků, co je vedle psychologické pomoci třeba konkrétně udělat, aby se časem vrátil i pocit bezpečí, se různí. Jak to udělat, aby se bezpečnostními opatřeními neporušila akademická svoboda, která vůbec není abstraktním, ale ryze konkrétním pojmem?
Česká akademická půda přišla tragédií na pražské filozofické fakultě Univerzity Karlovy 21. prosince o svou nevinnost a událost, byť ne teroristické, ale hrůzné povahy osamělého šíleného střelce, znamená logicky diskusi o modernějším systému zabezpečení vysokoškolských budov. O tom, jaký přesně bude, má (dle informací v době uzávěrky) ostatně ve středu 3. ledna jednat předsednictvo České konference rektorů s ministrem školství Mikulášem Bekem i Policií České republiky.
Žhavé debaty se hodně různí a neustále točí kolem základního bodu: Není lepší nedělat vůbec nic? Nezvítězí pak bezpečnost nad akademickou svobodou?
Jenže takhle otázka vůbec nestojí.
Příklady dobré praxe
Důležitější je, jak velkou finanční, časovou i technologickou zátěž budeme schopni a ochotni podstoupit a proč přesně. Výraznější změny se totiž často dějí právě až v důsledku tragédií: například Fakultní nemocnice Ostrava, kde před čtyřmi lety (prosinec 2019) přišlo po střelbě o život sedm lidí, se dle médií od té doby ochranou zabývá velice úspěšně. Zavedli funkční, uživatelsky komfortní opatření, včetně tísňových tlačítek nebo inteligentních kamer.
Co to ale bude znamenat pro vysoké školy, které jsou – stejně jako nemocnice – takzvanými měkkými cíli, tedy místy s vysokou koncentrací lidí a často důležitou symbolickou hodnotou, se v tuto chvíli přesně neví. Neprůstřelná skla? Zamčené boční vchody? Detekční rámy? Sofistikovaný krizový a svolávací informační systém, který filozofická fakulta mimochodem už měla připravený (jmenuje se KISS), ale pouze v pilotním módu? Pomůže včasné varování a preventivní nácviky pro studenty i pedagogy, jak se zachovat? Pomůže již existující a na některých školách v České republice uskutečněný kurs Ozbrojený útočník ve škole?
Musítě chránit lidi
Podle Libora Sladkého, experta na zabezpečení škol a prezidenta Asociace bezpečná škola, nedává ale plošné zavedení bezpečnostních turniketů do českých vysokých škol smysl. „Instalovat detekční rám bez jiných bezpečnostních opatření není dobré řešení. Za tím názorem si stojím a říkám jej hodně nahlas. Dlouho se zabývám také bezpečností věznic, tam rámy jistě smysl mají, protože tam máte jediný, přísně řízený vstup. Škola má však vstupů zpravidla více, kampusy bývají obvykle rozdělené do několika budov, mají několik vchodů – a i kdyby se všechny boční pozamykaly, nikdy nebude ošetřen bezpečnostní perimetr. To znamená, že škola samozřejmě není oplocená, takže pachatel může najít například okno mimo detekční rám,“ vysvětluje Reflexu Sladký.
Podle Libora Sladkého navíc vysoké školy potřebují ještě jiný typ ochrany než školy střední: problematikou bezpečnosti škol se zabývá již 30 let. A právě bezpečnost mateřských, základních a středních škol se podle něj začala zlepšovat po roce 2014. Tehdy došlo k útoku nožem na střední škole ve Žďáru nad Sázavou, kdy následně zemřel šestnáctiletý student.
Základní a střední školy jsou nyní podle jeho zkušeností často vybaveny spolehlivými elektronickými čipy, vstupními kartami i kamerovými systémy – tím se zamezí vstupu nezvaných lidí. Jako problematický vnímá ale i nadále fakt, že školy obecně měly dlouho falešný pocit bezpečí, takže nedodržují ani ta základní opatření, která mají nastavená; nejasná je například delegace rolí, když dojde ke krizové nebo mimořádné události, tedy kdo je přesně zodpovědný za co, kdo informuje, kdo rozhoduje a kdo deleguje.
Podle Sladkého téma bezpečnosti na školách začalo více rezonovat právě po roce 2014, v měnícím se světě. „V roce 2015 jsme zpracovali metodiku, která se poprvé dívala na školu detailně nejen z pohledu technické bezpečnosti, tedy kdy se řešilo třeba vykradení skladu potravin nebo učebny s počítači, ale především z pohledu ochrany a bezpečnosti osob. V tom je zásadní rozdíl: věci musíte chránit, především když v objektu nejste, ale lidi musíte chránit, když v objektu jsou. Tuto metodiku, která obsahuje i nutnost bezpečnostního auditu dotyčné školy, jsme v roce 2015 představili ministerstvu školství. Laik si totiž může myslet, že v České republice je všude stejně bezpečno, ale není tomu tak. Každá škola leží v jiné lokalitě, má jinou skladbu žáků,“ říká Sladký, který přirovnává bezpečnostní prevenci na všech typech škol někdy k dentální hygieně – čistit si zuby může být podle něj otravné, finančně náročné i zdánlivě zbytečné, ale je to rozhodně lepší než potom sedět s bolestmi u zubaře.
Ozbrojený útočník ve škole
Sladký v souvislosti s vysokými školami a nutností zachování akademických svobod (zdaleka ne jen názorových, ale i fyzických) mluví především o vzdělávání učitelů, případně studentů, o specializovaných kursech. „Vzdělávání vidíme ve dvou pilířích: první je preventivní, tehdy mluvíme o určitých režimových opatřeních, a hlavně učíme pedagogy vnímat varovné signály. Mnoho útoků varovné signály zpravidla má a je dobré být všímavý, umět vycítit, že by se něco mohlo stát.“
Druhý pilíř vidí Sladký v rámci nácviků při případném útoku – školení je to vlastně podobné jako například kurs první pomoci nebo protipožární cvičení. Inspirativní zemí je podle něj v tomto směru Kanada, kde je bezpečnostní situace na školách – na rozdíl od sousedních Spojených států – velmi dobrá. „Nechceme vymýšlet vymyšlené, v tuto chvíli již máme staženou i přeloženou výborně připravenou kanadskou publikaci, včetně konkrétních nácviků a metodiky. A je jasné, že metody, které od nich máme v ruce, jsou velký kus před námi.“ Inspiraci vidí i ve Velké Británii (kde je ale velice přísný zákon o zbraních a jejich nošení), v Německu a ve Francii.
Kiss, polibek informací
Důležité je, že většina škol prý nemá nastavený systém varování a s tím spojenou směrnici, jak přesně se při varovných signálech či při krizové situaci chovat. „Kdo je odpovědný za předání informací? Ředitel, respektive zástupce? A když tam nejsou? Kdo varuje, kdo vyhlašuje? Kdo dává informace dál? Metodiky tu jsou, existuje jich vícero, ale jsou vytvořeny především s ohledem na teroristické útoky,“ říká Sladký, když hovoříme o systému KISS, tedy o krizovém svolávacím a informačním systému, jenž má odborně, na vysoké technologické úrovni (třeba hromadnými esemeskami) varovat při krizových situacích. „Ten považuji pro vysoké školy za dobrý základ,“ souhlasí Sladký.
KISS byl ostatně na FF UK pilotně zkoušen na kolejích a menzách nebo v areálu rektorátu v pražském Karolinu, ale bohužel ještě ne uveden do plné praxe. „Jestli je to opravdu tak, jak jsem se dočetl v rozhovoru s Lubomírem Zaorálkem v médiích, totiž že přednášel ve třetím patře a vůbec netušil, že se v té chvíli ve čtvrtém patře střílí, velice mě to zaráží. To je jednoduše špatně: nechci situaci analyzovat a už vůbec se ji neodvažuji hodnotit, ale jedno ze základních hledisek bezpečnostního auditu je právě funkční systém varování – to by měl být úplný základ,“ uzavírá Sladký.
Bolestné, ale nutné
Od přímé zkušenosti zmatku, strachu a paniky na newyorském Ground Zeru 11. září 2001 jsem se obávala doby, kdy už nebudeme moci říkat „to se u nás nikdy nestane“ ani „to by se u nás stát nemohlo“. Až se budeme muset učit něco, co se učit nechceme, a studovat něco, o čem bychom radši nic nevěděli.
Podobné tragédie jsou vždy provázeny podobným scénářem: nebývalý moment překvapení, nečekaná promyšlenost útoku. Oběti. Upřímná soustrast, obrovská solidarita. Příběhy velké osobní statečnosti, výzvy k semknutí, humanitární sbírky.
Ta událost se do životů nás všech vloudila jako myslitelné zlo: jen velmi těžko lze podle bezpečnostních odborníků předejít útokům, jako byl tenhle. Přesto je třeba diskusi o bezpečnosti otevřít a přistupovat k ní pragmaticky. Je vhodné být připraven. Beze strachu.
Detekční rámy, iluze klidu
Má níže popsaná zkušenost si zaslouží vzpomínku jen proto, že ukazuje, jak by to na školách, ať už jakéhokoli stupně, vypadat nemělo.
Bezpečnostní rám na velké střední škole na Dolním Manhattanu v New Yorku, kde jsem strávila celý školní rok, přinášel už před dvaceti lety mnoho problémů. Úzkostný pocit pro všechny zúčastněné nevytvářel ani tak rám samotný, jako spíš neustálý nával před ním a dlouhé fronty, kvůli kterým chodily děti neustále pozdě na vyučování.
Pro školu to byla také zátěž personální: u detektoru stáli nonstop dva členové ostrahy, vyškolení pracovníci, kteří bez přestání opakovali: „Všechno ven z kapes, sundat kabáty a bundy, zařaďte se, nestrkejte se…“ Pro příchozí, děti i dospělé, to znamenalo každodenní přípravu podobnou té letištní: pozor na kovové předměty, někdy boty dolů, někdy pípaly i náušnice nebo cvočky v džínech, jindy drobné mince…
I tak občas nějaký student „pronesl“ třeba vystřelovací nůž, který nenápadně odložil do misky vedle rámu s ostatním obsahem kapes.
Ano, bezpečnostní rámy, přítomnost ozbrojené ostrahy nebo krizový plán se signály různých barev, které se do amerických škol zaváděly od roku 1999 po tragédii na střední škole v Columbine ve státě Colorado, vytvořily za poslední čtvrtstoletí v podstatě jen iluzi, že škola může být bezpečným místem.
