Tahle scéna se odehrála v říjnu 1992, pár týdnů před rozdělením Československa. V Míčovně Pražského hradu se konala konference o ideji a smyslu českého státu.
Po úvodních referátech historiků vystoupily i další osobnosti. Novinář Pavel Tigrid hovořil o tom, že cítí existenciální úzkost z toho, že končí 74letý projekt Československé republiky. Krátce nato vystoupil Karel Schwarzenberg s krátkým příspěvkem, který pronesl z hlavy.
Zdroj optimismu
Uvedl, že není důvod k nejistotě, protože český stát tu byl stovky let v různých podobách a velikostech. Jednou jako samostatný stát, jindy v rámci nadnárodních struktur, ale od 10. století vždycky byl a bude, o tom nemůže být pochyb. Ani rozdělení Československa na tom nic nezmění. Tehdy jsem si řekl: Ten chlap, na rozdíl od nás ostatních, neměří čas na roky, ale staletí. V tom byla velká síla Karla Schwarzenberga a současně zdroj jeho životního optimismu.
Těžko tomu mohlo být jinak. Nedaleko od Míčovny Pražského hradu stojí chrám svatého Víta, který jeho předek, kardinál Bedřich Schwarzenberg, začal v poslední třetině 19. století rekonstruovat, jeho dílo pak dokončila první republika v roce 1928.
Těžko také Karel, řečený kníže, mohl být něco jiného než homo politicus. Zakladatelem chudší a menší orlické větve Schwarzenbergů byl Karel I. Filip, jenž jako vrchní velitel porazil v roce 1813 Napoleona v bitvě u Lipska, což byla dalších sto let do první světové války největší bitva v Evropě. Předtím ovšem měl s Napoleonem blízké vztahy, a dokonce ho provázel při tažení do Ruska. Po změně poměrů se mu ale postavil a zvítězil.
Lupiči a žháři
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
