V pondělí 14. března 1921 vyšel první sešit Osudů dobrého vojáka Švejka. Vydal ho sám spisovatel společně s kamarádem Frantou Sauerem. V budoucnu tak slavné dílo prodávali jejich kumpáni ze žižkovských hospod. Problém nastal, když z nich chtěli „nakladatelé“ vymámit utržené peníze. Na další psaní nezbýval Haškovi čas a vydávání Švejka se hned zase zaseklo.
Jaroslavu Haškovi se po návratu do vlasti v prosinci 1920 dostalo chladného přijetí. Přece jen měl za sebou zběhnutí od uctívaných legií, které byly považovány za hlavního strůjce československé samostatnosti, i angažmá mezi ruskými bolševiky, z jejichž řádění šla ve střední Evropě hrůza. Oprávněně. Stačí připomenout pouliční boje ve Vídni a v Mnichově, vznik bolševické republiky v Bavorsku, Maďarsku, a zejména na Slovensku, kde vedla krátce po vzniku republiky nová, československá armáda s komunistickými oddíly regulérní válku. Hašek byl ostatně do Československa vyslán, aby organizoval zdejší komunistické hnutí. V Moskvě k tomu dostal 1500 marek, jež ovšem na padrť znehodnotila německá inflace. Zároveň od Haška dávali ruce pryč i sami komunisté (považovali ho dokonce za zrádce), když na své ideologické poslání po příjezdu rezignoval a vysedával raději po hospodách.
A byla tu ještě jedna věc. Hašek si z Ruska přivezl druhou manželku, Alexandru Grigorjevnu Lvovovou, zvanou Šura, bez toho, aby se s tou první – Jarmilou Mayerovou –, kterou nechal na začátku války v Praze, rozvedl.
Hašek upadl do existenčních problémů. Že je musí nějak řešit, chápal při své bohémské povaze i on. Nápad na rozsáhlé dílo, jehož hrdina (Švejk) by prošel nejen světovou válkou, ale i občanskou válkou v Rusku, se v jeho hlavě zrodil v únoru. Podělil se o něj se svým kamarádem z předválečných anarchistických časů, Františkem Sauerem, jemuž Haškovo bolševické angažmá v době první světové války v nejmenším nevadilo. Společně rozhodli, že Švejka vydají sami. Původně plánovali patnáct sešitů po 32 stránkách s tím, že každý sešit vydělá na tisk dalšího. Bude stát dvě koruny jako tehdy oblíbené cliftonky a nickcarterovky, kolportér získá padesátník a zbytek poputuje do kapsy jim coby nakladatelům.
Jako investor vstoupil do Haškem a Sauerem založeného nakladatelství jistý Václav Čermák. Dlouho nevydržel. Když se po vydání prvního sešitu začalo po Švejkovi shánět ministerstvo školství a národní osvěty, aby posoudilo jeho závadnost (objevovala se tu přece sprostá slova), z podniku odstoupil.
Franta Sauer byl v Praze známou firmou. Během války si založil obchod s textilním zbožím v Husitské ulici. Ihned po ní proslul, když zorganizoval zboření mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a přidělal tak vrásky novému vedení republiky, které se po tak spektakulárním aktu obrazoborectví obávalo ztráty loajality katolické části obyvatelstva, zejména na Moravě.
V létě 1920 pak uspořádal rekonstrukci bitvy na Vítkově, jež se měla stát vskutku velkolepým připomenutím pět set let starého husitského vítězství. „Dopadlo to ovšem zcela jinak, než si pořadatelé představovali,“ píše jistě největší znalec Haškova života a díla, Radko Pytlík. „Do zbroje ,husitů‘ se žižkovští občané jen hrnuli. Nikdo však nechtěl dělat Zikmundovy žoldáky. Sauer se proto obrátil na své kamarády – dělníky z nedaleké kapslovny. Ti bez ohledu na pokyny pořadatelů dobyli hradby a převrátili několik vozů Žižkovy armády rozmístěné na vrchu Vítkově. Zcela na rozdíl od historické skutečnosti! Vznikla z toho vřava a zmatený úprk do přilehlých hostinců. Ještě v tramvaji jedoucí do města se ,bojovníci‘ navzájem fackovali.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
