Pamatuji se na předkovidové doby, kdy jsem pila prosecco (no, nebudu přehánět: pivo s rumem) v luxusním podniku (ať nekecám: v hospodě U Smrada) s partou intelektuálů (po pravdě měli přezdívky Dub, Vlak a Koště) a královsky jsme se bavili do pozdních nočních hodin (stručně: než nás vyhodili)… Nazvěme tuto dobu B.C. (Before Covid, tedy před covidem). A dnes?
Jsem vlastně takový lepší asociál. Nechci lidi. Nechci odpovídat na opravdové otázky. V práci vidím kolegy leda virtuálně. Ve výtahu se mě pak někdo dobromyslně zeptá, jak se mám, a mně v hlavě naskočí: Co je ti do toho, ty drzoune?
Když odemykám dveře svého bytu, z balkónu slyším rouškami tlumený výskot opravdových lidí. Prásknu dveřmi. Klid! Potřebuji klid! Žádné lidi! Kácím se na gauč a zapínám televizi. Na nějaké složité filmy už samozřejmě nemám kapacitu, a tak jsem si alespoň vypěstovala závislost na pořadu Ru Paul’s Drag Race.
Don’t f..k it up
Je to soutěž mužů (zjevně homosexuálů), kteří se převlékají za ženy a soutěží v různých kategoriích, jako třeba o nejlepší ranvej, make-up, komediální skeč, muzikál, tanec, zpěv a podobně. Úžasné!
Tento pořad už má nejméně dvanáct sezón a já už je sleduji potřetí. Mám i svoje oblíbence: Sharon Needles a Bianca Del Rio. Nejhorší na tom je, že už mi tito transvestiti začínají připadat jako moji známí. Vždyť se vidíme každý večer! Naučila jsem se některé klíčové fráze, jež pak nevhodně používám v reálném životě. Už jsem si objednávala po telefonu jídlo a připomněla obsluze: Ty hranolky dvojité AND DON’T F..K IT UP! (a nepo… to!)
Usínám s úsměvem na tváři, přehrávajíc si v hlavě nějakou legrační repliku, kterou utrousil Bob the Drag Queen. Vzpomínám na babičku, která si ke konci života stěžovala, že jí chodí televizí do bytu cizí lidé. Ke mně teď chodí obrazovkou do bytu moji nejlepší a nejkrásnější kámoši – TRANSKY!
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
