Tyran versus ikona [RX Diskuse]

Nedávná odhalení "dětských vrahů" vyvolala kromě zděšení i diskuse o hranici trestní odpovědnosti a o systému dětských výchovných ústavů. Dokáží ústavy - ať už prevencí, či mřížemi - tuto společnost před vrahy ochránit? Nebo se spíš svými metodami a benevolencí podílejí na tom, že vrazi dorůstají už ve třinácti letech?

Dětské výchovné ústavy jsou kritizovány ze dvou protichůdných úhlů pohledu. Na jedné straně je podle kritiků v ústavech zbytečně mnoho dětí, tedy i těch, které by mohly vyrůstat v přirozenějším prostředí pěstounských či adoptivních rodin. Na straně druhé je náš systém příliš měkký nemáme ústavy vybavené na to, aby zacházely s vážně narušenými "dětmi". Pro potenciální "dětské vrahy" není problém z ústavu utéct a na útěku spáchat nejtěžší trestné činy.
Proslulá ochránkyně dětských práv z Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková zpochybnila české ústavnictví krátce před tím, než se pachatelé v dětském věku přiznali k vraždám jedenaosmdesátileté důchodkyně a třináctileté školačky. Podle Vodičkové za neúnosný stav může především ředitel odboru ministerstva školství Jiří Pilař, který má výchovné ústavy na starost. Vodičková tvrdí, že Pilař na konci osmdesátých let jako vychovatel se svými kolegy šikanoval, možná přímo týral děti. "A takový člověk má nyní odpovědnost za chod ústavů a jejich budoucí proměnu," říká Vodičková.

KAMPAŇ
Tyran dětí udělal kariéru u Buzkové. Pilař pokládá týrání za terapii. Takové titulky uváděly před nedávnem texty ve Večerníku Praha a celostátním vydání Deníků Bohemia. Hlavním zdrojem informací byla Marie Vodičková. Ta tvrdí, že Pilař a jeho kolegové nezákonně prodlužovali tehdy povolenou pětidenní "výchovnou izolaci" a navíc zavírali potrestané chlapce do nevětratelných neosvětlených místností, z nichž se často nemohli ani dovolat vychovatele, když potřebovali na záchod. Především ale měli podle Vodičkové vychovatelé s Pilařem v čele v pražském ústavu na Klíčově vymyslet a zavést zrůdný Třetí program, jehož prostřednictvím mohli chovance ústavu izolovat prakticky na neomezenou dobu.
Vodičková se nijak netají tím, že mediální kampaň spustila a že jejím cílem je odstranit Pilaře z funkce úředníka odpovědného za ústavy.
"Možná bych něco zformulovala jinak, nejsou to moje články, novináři to píší asi tak, aby to bylo zajímavé pro lidi. Ale stojím za tím. Člověk, který se dopouštěl takových věcí a ještě dnes je obhajuje, nemůže přece zastávat svůj post. V zájmu dětí snesu i obvinění, že účelově po letech vytahuji tuto kauzu na světlo," řekla Vodičková.
Třetí program měl spočívat v tom, že ředitel ústavu a hlavní vychovatel - tehdy, v roce 1989, jím byl na Klíčově Jiří Pilař - mohli rozhodnout, že některý z chovanců ústavu bude izolován od ostatních, zamknut v ložnici a hned dvojnásobně šikanován. Nedobrovolný účastník Třetího programu musel přemýšlet o svých prohřešcích a nesměl se účastnit společných programů, chodit do školy, nesměl si ani číst. Jeho návrat mezi ostatní byl navíc podmíněn souhlasem skupiny, která za něj musela převzít ručení pro případ, že by například utekl z vycházky. Ručení bylo podle Vodičkové ovšem velmi problematické - skupina mohla odmítat ručení, a tak neoblíbeného kolegu ještě víc ponížit.

TYRAN?
Jiří Pilař považuje obvinění za nesmyslná. Třetí program byl podle něj a jeho kolegů na svou dobu výjimečně progresívním způsobem práce se svěřenci, založeným na celosvětově vyzkoušených a oceňovaných metodách paradoxní terapie a komunitního modelu.
"A tomu doktorka Vodičková nerozumí nebo rozumět nechce. Patnáct let se ji opakovaně snažíme přesvědčit o tom, že vychází z mylných předpokladů, že o celé věci téměř nic neví, ale je to marné. Občas všechna obvinění znovu vytáhne a není přístupná argumentům," shrnuje Pilař.
Jak tedy vypadal Třetí program podle Pilaře a jeho kolegů? Na Klíčově zaváděli jako jedni z prvních model komunitní práce se svěřenci. Na ranní komunitě někdy docházelo k tomu, že některý z chovanců odmítal jakékoliv zapojení do programu.
"A tehdy nastupoval Třetí program," vysvětluje Pilař. "Na začátku byly otázky typu: Takže opravdu nechceš dnes nic dělat? Nechce se ti pracovat? Nehodláš komunikovat ...? Jestliže to chlapec potvrdil, šel na ložnici. Zdůrazňuji, že nikoliv zamčenou, a dostal prostor k nicnedělání, které jsme ovšem nazývali tréninkem k nenávisti vůči světu, vůči ostatním a podobně. V průběhu dne se ovšem účastnil dalších komunit, kde znovu dostával otázky, zda se chce vrátit. Zpravidla nikomu nepřipadala dobrovolná částečná izolace příjemná déle než několik dní."
Při návratu do skupiny fungoval princip ručení. A to obecně, třeba poté, kdy byl někdo potrestán za opakované útěky. Ostatní museli zvážit, zda například chtějí, aby s nimi mohl jít na vycházku. Museli posoudit riziko, že znovu uteče.
"To by opravdu mohl být nástroj šikany. Jenže v našem modelu se pro případ, že by byl někdo skupinou dlouho odmítán, stával jeho obhájcem vychovatel. V krajním případě, když se mu nepodařilo skupinu přesvědčit v čase, jaký považoval za rozumný, převzal ručení sám. Se všemi riziky: takže když mu chovanec utekl, stal se vychovatel předmětem kritiky na komunitě a dostal i trest - třeba umýval okna. Měli jsme na Klíčově velmi otevřený systém. Paradoxní terapii jsme používali jako trénink sebereflexe a vzájemné odpovědnosti v rámci skupiny. Za tím přístupem si samozřejmě stojíme. Bez ohledu na to, že mu paní Vodičková absolutně nerozumí."
To, že Klíčov patřil na konci osmdesátých let k progresívním a novátorským ústavům, jež dokázaly využívat komunitní metody, potvrzuje i předseda České psychoterapeutické společnosti Jan Kožnar: "Zaváděl jsem od sedmdesátých let pro pracovníky výchovných ústavů školení v moderních psychoterapeutických metodách. Na Klíčově patřili k nejotevřenějším a nejlepším."
Ostatně dva z bývalých klíčovských vychovatelů, Martin Vlček a Martina Těmínová, se na začátku devadesátých let podíleli na vzniku neziskové organizace SANANIM, která má klientelu mezi drogově závislými. A podobné metody používají dodnes a s úspěchem. "Paradoxní terapie a komunitní model jsou osvědčené a fungující přístupy," konstatuje Těmínová.
Pokud jde o výchovné izolace, tvrdí Pilař, že jejich zavedení nařídila Klíčovu tehdejší školní inspekce a musely být zřízeny v prostorách, které byly k dispozici. "Původně jsme izolace vůbec neměli. Samozřejmě, ty prostory nebyly ideální, ale taky jsme se snažili je nevyužívat. Není také pravda, že tam byl někdo déle než povolených pět dní nebo že by se nemohl dlouho dovolat vychovatele. Místnost vychovatele byla přímo naproti izolaci přes chodbu a nesrovnalosti ohledně délky izolace vznikly chybou v dokumentaci. To jsem přiznal už tehdy a také byl za to potrestán nějakou důtkou. Byli jsme mladí, snažili jsme se pracovat naplno a formální dokumentaci jsme nevěnovali vždycky tu náležitou pozornost. Prostě byly některé zápisy vedeny nedbale."

IKONA?
Marie Vodičková má u části veřejnosti téměř ikonickou pověst jako neohrožená ochránkyně dětských práv, jež neváhá pohybovat se i na hraně zákona, aby ukázala, že stát je pomalý, neefektivní, a kvůli tomu trpí děti zbytečně. Často vystupuje v médiích, je u novinářů oblíbená jako zdroj zajímavých a razantně podávaných informací. Bez jakékoliv pochybnosti přispěla se svým Fondem ohrožených dětí k tomu, že veřejnost se začala víc zajímat o témata dětských domovů, výchovných ústavů, adopcí. Znamená to ale, že má vždy pravdu?
S výchovným ústavem na Klíčově přišla Marie Vodičková do styku jako tehdejší dozorová prokurátorka pro mládež. Vyšetřování zahájila na základě udání jednoho z vychovatelů a informace si potvrdila výpověďmi chovanců. K dispozici měla i písemné dokumenty, jako zápisy v knihách o samovazbě či řád Třetího programu. "Svoje informační zdroje jsem tehdy považovala a stále považuji za dostatečné a hodnověrné."
Má to ale i řadu otazníků. Udání na kolegy přinesl Vodičkové vychovatel, který byl už před nástupem do ústavu stíhán za homosexuální pedofilii, což ředitel ani ostatní vychovatelé při jeho nástupu nevěděli. Navíc to byl velmi pravděpodobně agent StB, jenž byl přímo do ústavu nasazen mezi "politicky nespolehlivé" vychovatele.
"Nemáme o tom důkazy, ale řekl mi to na začátku vyšetřování jeden z kriminalistů, byl to shodou okolností můj někdejší spolužák. Na Klíčově v té době byli dva signatáři Charty, ostatní podepisovali Několik vět či petice za propuštění tehdy vězněného Václava Havla. Ředitel přijal i Jana Šikla, syna disidentky Jiřiny Šiklové. Byli jsme opravdu na tehdejší poměry hodně nespolehliví," vzpomíná jeden z klíčovských vychovatelů Dušan Dvořák. Ale i kdyby nebylo udání přímo připraveno StB, je hodnověrnost "korunního svědka" Vodičkové velice nízká: své kolegy nesnášel i proto, že odhalili jeho důvěrný vztah k jednomu ze svěřenců, jemuž dopomohl k útěku z ústavu a pak jej i přechovával. Na základě toho byl propuštěn.
Ani další informační zdroje tehdejší prokurátorky neobstojí: spokojila se s výpověďmi jen těch chovanců, kteří patřili k nejproblémovějším - opakované útěky a podobně. Výpovědi ostatních přes jejich žádosti odmítla. Na ústavu neprovedla žádnou hloubkovou kontrolu, spokojila se se zápisy, s dokumentací, nesnažila se v nejmenším učinit si představu o praxi Třetího programu.

NADĚJE?
Tvrzení Marie Vodičkové jsou pochybná a neprůkazná. Navíc je dobré zasadit si celou věc do dobového kontextu. Na jedné straně "komunistická prokurátorka", na straně druhé psychologové a speciální pedagogové blízcí disidentským kruhům. Problém: odborné otázky terapeutických metod ve výchově sociálně narušených mladistvých. Prostředí: komunistický režim před Listopadem.
Jistě, to, že byl někdo členem KSČ, ani to, že někdo podepsal Chartu či petice, samo o sobě nevypovídá nic závazného o jeho profesionálních schopnostech či charakteru. Nicméně se vtírá myšlenka, že možná spíše sami vychovatelé byli šikanováni, než aby šikanovali své svěřence. A šikanování pokračuje dnes prostřednictvím bezprecedentní bulvární kampaně.
Co z toho plyne pro naději na reformu českých výchovných ústavů? To, že je reforma nutná, přiznává i Pilař. "Ano, dětí je v ústavech zbytečně mnoho, ne všude je dostatečně kvalifikovaný personál, ne všude jsou ideální podmínky, klientů je příliš mnoho ve výchovných skupinách, leckde selhává prevence, nejsou dostatečně využity možnosti pěstounské péče. Systém je roztříštěný, výchovné ústavy spravuje ministerstvo školství, jiná zařízení náhradní rodinné péče jsou v kompetenci ministerstva práce a sociálních věcí nebo krajů. Sjednocení pod jednu instituci přitom po nás požaduje i výbor OSN. Marně zatím usilujeme o zřízení speciálního ústavu pro těžké ,dětské' zločince. Navíc chybějí peníze. Poté, kdy Parlament schválil dotaci na proměnu ústavů, přišly povodně. Na to, abychom dosáhli stavu, kdy by ve skupině bylo nanejvýš pět klientů, potřebujeme přibližně dvě miliardy korun."
Zjitřený současný zájem veřejnosti o výchovné ústavy dává určitou naději, že se jejich reforma stane prioritou i pro politiky. O to větší problém je, že pozadím této naděje je ostrý konflikt mezi představiteli státního a neziskového sektoru v této oblasti. Rozumná reforma jen stěží vyroste z osočování, které v zájmu "dobré věci" používá jakékoliv metody.

Záznam konfrontace mezi Marií Vodičkovou a Jiřím Pilařem a další informace ke kauze přinese reportér Michal Komárek v pondělním TV magazínu Reportéři ČT na ČT1

Diskuse na téma: Co udělat, aby nás nestrašili dětští vrazi?