Nečekejte od tohoto sloupku nějakou zásadní pointu. Jenom mi přišlo zábavné, že jsem ve stejný den, kdy všechny tři pražské bezplatné deníky převzaly agenturní fotografii z našeho neúspěšného pokusu předat ministryni obrany Vlastě Parkanové diplom Festivalu politické písně v Sokolově za song „Dobrý den, prapore z hvězd a pruhů“, potkal na tramvajové zastávce Hradčanská Milouše Jakeše.
Začalo právě ošklivě pršet, takže jsem se schoval pod jednu ze tří stříšek přímo na zastávce, když v tom mě do nosu udeřil takový dost nepříjemný zápach, kvůli kterému se kdysi v tramvajích začaly objevovat reklamy na Rexonu. Rozhlížel jsem se, jestli někde v okolí nesedí bezdomovec, a narazil jsem pohledem jenom na seschlého staříka v tmavém obleku. Milouše Jakeše.
Generální tajemník mě minul koutkem kalného oka, prošel kolem mě a nastoupil do prvního vozu tramvaje. Šel jsem do druhého a hned na další zastávce vystupoval, takže netuším, kam mohl jet. Ale na tom nezáleží. Zdraví mu evidentně slouží, jenom oblek by si měl občas dát do čistírny. Po tu krátkou dobu společné jízdy jsem se zkoušel dívat na svět jeho očima. Jakpak asi prožívá ten svobodný podnikatelský cvrkot?
Před dvaceti lety by tenhle stařík jen tak tramvají nejel, a když už, snad jen v rámci otevírání nějaké nové tramvajové trasy, pěkně s pionýry a pokrokovým tiskem. Jakešovu fotku jsem naposledy viděl před lety, když se před soudem zodpovídal za „zvací dopis“ pro bratrská vojska zemí Varšavské smlovy z osmašedesátého. Tenkrát ho fotografové načapali, jak si dává hamburger u McDonald´s. Trapné.
Penzista se evidentně nezměnil, má tuhý kořínek. Věřím tomu, že by i nějaký hodinový projev zvládl. Zvyknout si na novou atmosféru v zemi, které tolik let společně s Husákem neomezeně vládli, musí být těžké. Na to jsem myslel, když jsem jel s Jakešem tramvají, a taky na to, jestli budu jako důchodce taky tak smrdět, aniž bych si to vůbec uvědomoval.
