Moskvané odjíždějí každý víkend na daču. Podle toho to také vypadá každý pátek a sobotu na moskevských výpadovkách. Tento víkend jsme odjeli na daču otcova ruského přítele. U stolu prohýbajícího se pod jídlem a vodkou, se tam sešli dva šedesátiletí muži Jevgenij a Sergej, jejich ženy Nataša a Valentina a já s mým otcem. Ačkoliv se Rusové běžně o politice ve společnosti nebaví, tentokrát na ni zavedli řeč.
Jevgenij, majitel dači, prohlásil, že přestože Stalin udělal pro Rusko mnoho dobrého, nikdo se na ruském lidu neprovinil tak jako on.Likvidací milionů Rusů nenávratně poškodila jejich genofond. Žádná válka ani hladomor nedokázali vyhladit Rusy jako Stalin. Sergej se proti Jevgenijovu výroku ohradil argumentem, že na taková tvrzení nemá důkazy. Jeho žena Valentina začala vyprávět, jak se za Stalina měli dobře. Můj otec taktně mlčel a Nataša, Jevgenijova žena, odešla do kuchyně připravovat další jídlo. Zašla jsem za ní a ona po chvíli přemýšlení řekla: "Je těžké hodnotit dějiny, když je každý člověk prožívá jinak. Můj dědeček byl talentovaný herec a když mu bylo dvacet, sebrali ho a zavřeli, přestože nic neudělal. Strávil v pracovních táborech sedmadvacet let. Propustili ho v sedmačtyřiceti a on se už nikdy nedokázal zorientovat ve společnosti a žít normálním životem. Jeho rodina byla během jeho věznění vykázána z Moskvy, zabavili jim majetek. V pětaosmdesátém, několik let po dědečkově smrti jsme dostali vyrozumění o jeho rehabilitaci. Omlouváme se za chybu, váš příbuzný byl neprávem vězněn, napsali. Vrátili nám dědečkův majetek a jemu čest. Ale život, který mu vzali,nikdo nenahradí. Dědeček mohl být úspěšným umělcem... A kdosi druhý mohl tuto dobu prožít spokojeně. Proto se takových diskusí raději neúčastním. Donesly jsme na přeplněný stůl další talíře s jídlem, aby nikdo z přítomných neměl pocit, že jídla není dostatek. Najíst se je třeba dnes, protože nikdy nevíš, zda bude dostatek jídla i zítra. V tom se všichni z nich shodují. Ať už svoji dobu prožili jakkoliv.
