Polský premiér za přítomnosti veteránů exilu rozhodl na slavnostním zasedání v Královském zámku ve Varšavě, že letošní rok bude v zemi označen za Rok Jerzyho Giedroyce, tj. jedné z největších osobností polské politiky a kultury, od jehož narození letos uplyne sto let. U nás se ale o této velké postavě současných dějin našich severovýchodních sousedů skoro neví - a je otázka, zda v naší společnosti máme někoho, kdo je s ním srovnatelný.
Jerzy Giedroyc žil v letech 1906-2000 a od roku 1939 působil v politické emigraci; za války bojoval na frontách Blízkého východu a zúčastnil se i legendární obrany Tobruku. Po sovětském obsazení Polska a porážce národního odboje (vedeného tzv. Zemskou armádou) zvolil s konečnou platností exil, dva roky strávil v Itálii a potom více než půl století pobýval v Paříži. Už v roce 1946 spolu s dalšími polskými spisovateli a publicisty uskutečnil projekt, který se později stal vzorem pro jiné středoevropské a východoevropské země, žijící v totalitě: založil a desítky let řídil práci nakladatelství Literární institut, které se stalo centrem politického exilu a zároveň se orientovalo na čtenáře žijící v Polsku pod tlakem cenzury. Giedroyc hned v roce 1946 založil věhlasný měsíčník Kultura, poté knižní edici Knihovna Kultury; v těchto dvou řadách vyšlo bezmála dvanáct stovek (!) publikací. Také se cílevědomě (v exilových podmínkách) orientoval na obnovení dobrých vztahů Polska se sousedními zeměmi jako Litva (v ní mu v minulém desetiletí udělili dokonce čestné občanství) či Ukrajina. Nejvyšší polské vyznamenání, řád Bílého orla, však odmítl: považoval je za příliš zkompromitované. Sídlo Kultury v Maisons-Laffitte (nyní na předměstí Paříže) se stalo svatostánkem novodobých polských politických a kulturních dějin.
Vraťme se tedy k otázce, kdo a zda vůbec je v českém kontextu s Giedroycem někdo srovnatelný. Rozdíly jsou patrné na první pohled. Naše exilová scéna dlouho postrádala takové centrum, jakým byl Literární institut a měsíčník Kultura: byla také daleko víc roztříštěná a především nesrovnatelně víc rozhádaná: chyběla jí právě osobnost jako Jerzy Giedroyc. Teoreticky se jí mohl stát Ferdinand Peroutka, kterého Edvard Beneš označil za svého možného nástupce jako prezidenta (tj. v demokratických poměrech), leč intrikující exiloví politici tomu nepřáli. Čtvrtletník, nikoli měsíčník Svědectví začal v Paříž vycházet de facto teprve v roce 1960 a na rozdíl od Giedroyce nepřikládal jeho šéfredaktor Pavel Tigrid kultuře (ani té exilové!) nijak velký význam. Přes několik úctyhodných pokusů vznikla naše významná exilová nakladatelství až zásluhou posrpnového exilu, v roce 1971, tj. skoro dvacet let po vzniku polské Knihovny Kultury - a po jejím vzoru.
Nicméně, pokusíme-li se o určité srovnání, třeba Rok Ferdinanda Peroutky jsme mohli vyhlásit v roce 1995, zatímco Rok Pavla Tigrida by se mohl uskutečnit v roce 2017 (u příležitosti 100. výročí jeho narození). Tak či onak, Polsku můžeme osobnost Jerzyho Giedroyce a exilovou Kulturu více než závidět. Vždyť také díky jeho práci a jeho odkazu se v Polsku kultuře daří: dovedeme si představit, aby u nás v regionálním deníku vyšel velký článek o Milanu Kunderovi? V Polsku je to běžné, a i to je zásluha Giedroycova. Marná sláva, škoda, že někoho podobného nemáme!
