Od čtvrtka začíná velká májová akce na pražském Výstavišti neboli 11. mezinárodní knižní veletrh a literární festival. K vidění bude opět všelicos (hlavně knížky), ve čtvrti holešovické vyroste tzv. Berliner Zimmer neboli veletržní literární kavárna, v níž hodlají své texty předčítat berlínské literátky a berlínští literáti. Přitom prý dojde ke zhroucení mýtu o "new Berlin" a bez příkras se vylíčí poměry panující v "tvrdé slumové metropoli" na sever od Prahy. Tohle všechno bude velice zajímavé. Jenže ústředním hrdinou knižního veletrhu má být tentokrát Slovinsko.
Slovanské Slovinsko, odnepaměti se rozprostírající na předělu rakouské a italské kulturní tradice, je pořád ještě země, o které se u nás nic moc neví - a přitom je skoro neuvěřitelné, co všechno už jsme si z literatury země se dvěma miliony obyvatel přeložili! A přeložilo by se toho asi i víc, kdyby tuto káru s nápisem "překládám ze slovinštiny!" u nás dlouhá desetiletí nevlekl málem samojediný překladatel a kritik František Benhart, kterému bychom měli po dobu veletržních dnů vztyčit na Výstavišti sochu v nadživotní velikosti. Nebyl samozřejmě první, nejstarší český překlad básní Franceho Prešerena, slovinského Máchy, vyšel již roku 1882, ze slovinštiny u nás překládali mnozí významní tvůrci, v prvé řadě Josef Hora, později i Josef Hiršal. Nejplodnější však byla léta 1957-1989: tehdy František Benhart systematicky překládal jednu slovinskou knihu za druhou (a neměl to vždy snadné, nejednou narazil na politickou cenzuru nebo na tupou přitroublost šéfredaktorů) a zároveň usilovně propagoval moderní českou literaturu ve Slovinsku. A tak si tam přeložili mj. řadu knih Milana Kundery, což jim čeští čtenáři musí závidět...
Po roce 1989 vzniklo samostatné Slovinsko a jeho literární mluvčí se chtěli prosadit zejména ve Spojených státech a v hlavních zemích Evropské unie. I nadále však u nás hojně vycházely knihy takových mistrů pera, jakými jsou romanopisec Drago Jančar (tomu už česky vyšlo jedenáct knih!!) nebo esejista a básník Aleš Debeljak. A kupříkladu loni vydali v Čechách devět překladů slovinských knih! Dovedeme si vůbec představit, že by devět českých knih vyšlo během jediného roku třeba v Polsku nebo v Rusku, o menších republikách ani nemluvě?
Sečteno a zváženo: ti, kdo čtou, znají slovinskou literaturu jako málokterou jinou. A ti, co čtou poméně, se s ní mohou vydatně seznámit a prostřednictvím četby se dovědět hodně o minulosti a přítomnosti této země. Dlouhá desetiletí k nám Slovinci vzhlíželi s úctou. Dnes k nim můžeme vzhlížet s úctou naopak my: třeba jen kvůli tomu, jak se snaží obstát se svou literární kulturou i v zahraničí. A díky pilnému překládání navíc znají velice dobře i naši literaturu. V Lublani to prostě umějí!
