Queen jsem nejprve zaznamenal kdysi dávno jako něco, co vzbuzuje u mnoha kolegů – tehdy z gymnázia či vysoké školy – téměř svaté nadšení a co je představeno zejména božským Freddiem. Ten typ hudby mě tehdy skoro neoslovoval a Freddie se mi na základě těch pár snímků, co jsem viděl, jevil jako oplzlý šašek. Pravda, oplzlý šašek s pozoruhodným hlasem.
Zaznamenal jsem postupně několik neodbytných hitů, třeštění spojené s možností vidět Queen na vlastní oči v Budapešti – tuším, že v roce 1986 – i to, že božský Freddie Mercury zemřel na AIDS.
Kombinace více faktorů – budu je ještě muset podrobit přísnější analýze – mě dovedla na sobotní koncert Queen do Sazka areny. Namátkou může jít například o tyto faktory: předčasná senilita, demence, krize středního věku, děti ve věku 14 a 19 let, podlehnutí reklamní vlně návratů rockových legend, hledání ztraceného času …
Navíc: koncert se mi opravdu líbil. Brian May byl, myslím, vynikající jako kytarista i zpěvák. Roger Taylor mi místy zněl trochu přepjatě, nicméně působil velmi sympaticky a Paul Rodgers se snažil zpívat po svém, nenapodobovat Mercuryho a dělal to dobře. To, že se pohyboval občas trochu směšně na mě působilo spíš mile. Světelná show byla velkolepá i dojemná a atmosféra pochopitelně velmi vstřícná a intenzivní. Připomenutí Freddieho na promítacím plátně v rámci skladby Bohemian Rhapsody bylo uměřené.
Jasně, nestal se ze mě náhle odborník a hudební kritik, moje znalost žánru a možnost srovnání s jinými koncerty a výkony je minimální, moje vnímání bylo víceméně „fenomenologické“ – nezatížené předchozí zkušeností, bezpředsudečné, bezprostřední. Patřilo k němu i sledování publika, které sestávalo nejčastěji ze skupinek podobných té naší – tj. otec, případně oba rodiče, a děti. Rodiče čtyřicátníci, děti středoškoláci. Ale byli samozřejmě i rockeři ve věku prarodičů. Široká škála vzhledů i reakcí navozovala atmosféru velké tolerance – obézní fanoušci, zabírající dvě sedadla se prolínali s elegantními prošedivělými a asketickými rockery, tvrdě a přesně tleskající čtyřicátníci seděli vedle středoškoláků evidentně poznamenaných nějakým pěveckým sborem a vytleskávajících poněkud jiné aranžmá… Neústupnost času byla zdůrazněna tím, že při potemnělých baladických písních se v publiku nerozsvěcovaly zapalovače, nýbrž mobilní telefony.
Když jsem byl nedávno v aréně na hokeji, bavil jsem se sledováním několika spořádaných čtyřicátníků, kteří po dosednutí na místa svlékli saka a oblékli dresy se jmenovkami oblíbených hráčů, které vytáhli z aktovek. Na koncertě taková vypůjčená identita není na první pohled vidět. Ale zřejmě funguje také – magie hudby, davu a přítomnosti živoucích legend je surově intenzivním vlámáním do každodennosti.
Co s tím? Oddělovat saka a fandící dresy? Nechat to být? Hledat ztracený čas?
