O víkendu jsem byl na čtvrté konferenci o digitální televizi v Českém Krumlově. Vlivová agentura Česká média (provozuje stejnojmenný mediální server) na ni sezvala opravdu kvalitní řečníky a účastníky. Do Krumlova přijeli ředitelé všech tří velkých televizí, většina šéfů velkých rádií, zástupci telekomunikačních společností i lidé, kteří se z médií pozvolna přesunuli k PR a lobbingu.
Téma konference znělo „financování digitálního vysílání“ a v anotaci stálo, že se jedná o poslední setkání před schvalováním důležitých mediálních zákonů a udělování prvních licencí pro digitální televize. Jenže právě to zřejmě nebude pravda. Když se ke slovu dostal člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Václav Žák, zkoprnělým účastníkům konference oznámil, že v Radě není nálada na udělování licencí. Jinými slovy, že radní sice výběrové řízení na digitál vypsali, ale asi ho nedovedou do konce.
Tady bych si dovolil malý historický exkurz. O tom, zda Rada má či nemá vypsat konkurz na digitální licence, se vedly poměrně dlouhé diskuse. Sama Rada nejprve nechtěla, protože parlament dosud nepřijal patřičné zákony a nebylo jasné, zda se na digitální vysílání mohou aplikovat současné mediální zákony. Mezitím ale telekomunikační úřad udělil třem firmám sítě digitálních vysílačů a Rada měla těmto společnostem dodat obsah – licencované televizní programy.
Loni v listopadu tedy Rada po ostré diskusi konkurz vypsala (i přes varování sněmovní mediální komise, aby se vyvarovala všech nevratných kroků v oblasti digitalizace – za takový krok lze nepochybně považovat udělení byť jediné licence na dobu dvanácti let). Už tehdy proti vypsání řízení protestovalo pět radních. Argumentovali nedostatečnými legislativními podklady a nedořešením otázky překlopení stávajících televizí do digitální podoby (to má řešit některý z pozměňovacích návrhů zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, které nedávno dorazily do sněmovny). A to byl problém: Rada má totiž třináct členů a pokud by chtěla udělit nějakou licenci, muselo by pro ni hlasovat devět radních.
Situace se nezměnila ani po nedávném přijetí zákona o elektronických komunikacích, který alespoň řeší otázku existence takzvaného veřejnoprávního multiplexu – digitální vysílací sítě vyčleněné pouze České televizi a Českému rozhlasu. Pětice radních odmítá hlasovat pro jakýkoli projekt a jeden z těch, kteří by snad i byli ochotni hlasovat, rezignoval. Rada má tedy dvanáct členů a pouze sedm chce výběrové řízení dokončit. Nakolik je ta pětice odpůrců konkurzu inspirovaná varováním sněmovní mediální komise a rizikem odvolání celé Rady, se lze jen dohadovat.
A teď z druhého břehu. Do výběrového řízení se přihlásilo téměř čtyřicet společností. Každá si vypracovala projekt, musela přesvědčit investora o jeho životaschopnosti i návratnosti investic, zaplatila padesátitisícový správní poplatek. V polovině května a na přelomu května a června proběhnou dvě kola veřejných slyšení před Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Jak se asi tihle žadatelé budou tvářit, když po celé té peripetii s žádostmi o licence radní nebudou schopní rozhodnout?
Na konferenci to pěkně vyjádřil prezident Frekvence 1 a Evropy 2 Michel Fleischmann: „Pracně jsme přesvědčili investora, že je výhodné jít do projektu digitálních televizí a teď mu máme říct sorry, byla to jenom sranda, žádné licence se udělovat nebudou?!“ Jistě, každý žadatel jde do řízení s rizikem, že zrovna on nemusí mít štěstí a licenci nedostane. Ale přihlásit se do konkurzu a v průběhu se dozvědět, že to je vlastně jenom taková bžunda, je přeci jenom síla.
