Ne, řeč překvapivě není o Nově, ale o něčem mnohem přízemnějším: novinách, konkrétně včerejší – pondělní – Mladé frontě Dnes. Jak už asi čtenáři vědí, pondělí, kdy na mě podle redakčního pořadníku vychází psaní těchto sloupků, nepatří mezi mé duševní vrcholy. Obvykle ještě sbírám síly po víkendech a počítači se snažím vyhnout. I proto mívám víc času na pozornější čtení (určitá forma trestu) Mladé fronty Dnes, mého oblíbeného komunistického deníku, který mě - jen s kratším názvem a trochu jinou sazbou – provedl obtížným dospíváním v osmdesátých letech, kdy na jeho stránkách ani v životě nebývalo zdaleka tolik legrace jako dnes. Jaká změna k lepšímu!
Toto pondělí věnovala redakce MfD, jež se ráda honosí titulem nejčtenější „seriozní“ deník, celou stránku sportovní rubriky úryvku z vynikající knihy, která i u nás vychází tento týden: David Beckham – Jak to vidím já. Nadpis první ukázky (další mají následovat) zněl nápadně podobně jako nadpis mého sloupku (zase budu muset kontaktovat právníka, sakra!): Nemohl jsem z ní spustit oči. Já taky ne. Úryvek se zabývá tím, jak se David seznámil s Posh aka. Victorií Adams, jednou se Spice Girls. Je to strhující čtení a nám fotbalovým fandům dost napoví například o tom, proč se Beckham často trefí do balonu hůř než my víkendoví hráči po několika pivech (závratně placený a slavný je vlastně proto, že by od něj gól nikdo nečekal). Tak např.: „Tehdy večer v tom klaustrofobickém hotelovém pokoji mi poprvé svitlo. Posh Spice je fantastická a já se k ním musím dostat. Gary si nejspíš myslel, že mi z toho prostředí přeskočilo.“ Řekl bych, že nejen Gary a že nejen z toho prostředí. David pokračuje: „Ale pak jsem zjistil, že neměla brýle. Victoria vůbec netušila, co se dělo během zápasu. Dívala se na mě a zjevně neměla ponětí, co jsem zač. Manchester United? Chelsea?Hrál jsi dneska vůbec?“ Ještě že Victoria neměla brýle, takže neviděla. Protože pak by se taky mohla ptát: „Viktorka Žižkov? Chmel Blšany? Chvalovský?“ Jen si dělám legraci, samozřejmě. Ve skutečnosti trochu závidím. Celá knížka je podobně stupidní jako její překlad, v němž se objeví i tato překladatelská perla (překladatelka či překladatel asi taky postrádali brýle):
„Co děláš potom?“
„Nic.“
„Jsem v Manchesteru, ale zajedu dolů. Můžeme někam zajít.“
Bravo! Zajedu dolů. Kam asi? Do Bulharska? Davidovi k poklopci, ne? Víte (a teď mluvím k anonymnímu překladateli), v angličtině se tomu říká frázová slovesa a jsou to přesně ta, která všichni, kdo se tento jazyk učí, z duše nenávidí, protože se je musíte naučit zpaměti a prostě si je pamatovat. Jinak jste vedle a musíte pak zajíždět dolů, místo třeba do města, do centra nebo pro brýle.
Ale proč o tom všem píšu – kromě toho, že je pondělí? Nedávno mluvil v České televizi Karel Hvížďala o tom, že u nás chybí skutečný seriozní deník (tzv. broad sheet), který by se místo Posh věnoval analýzám a širšímu kontextu důležitých událostí. Hvížďala se jako obvykle utápěl v abstraktních mediálních teoriích o instrumentální aktualizaci či posunu reálné reality k mediální realitě v našem „seriozním“ tisku, jimž moc nerozuměli ani další diskutující z médií, takže jsem radši přepnul na Petra Novotného, který, jak víte, jakoukoli abstrakci ze srdce nenávidí a mluví víc než srozumitelně (vlastně už se jen směje svým fórům). Pak jsem musel v cizině číst několik dní Herald Tribune či londýnské Timesy, abych se vzápětí vrátil k naší dobré MfD. Když jsem viděl stránku o Beckhamovi a Posh (stejné vydání odbylo v kulturní rubrice skvělou knížku Nicka Hornbyho 31 songů minirecenzí), přiznávám, vzpomněl jsem si na Karla Hvížďalu. Měl pravdu.
