Jen co skončily volby, přišel Jiří Paroubek s prohlášením, které patřilo do časů té nejhlubší studené války. V tu chvíli by na velkou koalici ČSSD a ODS nevsadil nikdo ani halíř. Jenže druhý den už Paroubek své výroky socialistickou mluvou neopepřil, třetí den (v pondělí) mluvil v rozhovoru pro Radiožurnál docela věcně, v úterý se sociální demokraté nechali slyšet, že by klidně pravicovou vládu tolerovali (pokud bude mít omezený mandát na dva roky) a ve středu už Paroubek velkou koalici nevyloučil....
...
Tak tomu se říká názorová pevnost! Anebo je právě tohle podstatou politiky, tedy schopnost přizpůsobit se dané situaci?
Ať už je to jak chce, je povolební šok z remízy překonán a věci se daly do pohybu. Sociální demokraté už chápou, že volby sice vyhrála ODS, ale oni také hodně získali a mají velkou vyjednávací sílu i bez berličky KSČM. Do opozice možná na čas půjdou, umožní ODS, aby se coby vládnoucí strana začala znemožňovat (to dělá přece každá strana, která je u moci), a pak můžou přijít s návrhem na velkou koalici. Ta by byla za dané situace zcela nejstabilnějším řešením. Ostatně rakouský příklad, kdy levice a pravice spolu vládli dlouhá léta, ukazuje, že to jde.
Pro obě strany by to bylo výhodné spojenectví v tom, že by naprosto zlikvidovali jakoukoli opozici – zbavili by se komunistického strašáka, odstranili by lavírují lidovce, kteří mají vždy tendenci žádat víc, než odpovídá hlasům získaným ve volbách, a vyřídili by i zelené, kteří svými ekologickými požadavky mohou komplikovat některé „důležité“ hospodářské záměry. Jednoduše: jestli ODS trochu ustoupí ze svých pravicových pozic a jestli ČSSD pochopí, že je potřeba provést některé bolestivé reformy, může dojít k dokonalému rozdělení moci. A ve chvíli, kdy by se takový kolos rozběhl, kdy by funkce byly rozděleny a všichni zainteresování by zjistili, že se jim vlastně daří na výhodných místech skvěle, už by tenhle tank nic nezastavilo. Měli bychom tu vládu dvou stran na věčné časy.
Velká koalice je v jistém směru dobrá, stabilizační věc, ale ideální řešení to také není. V Rakousku to nakonec vedlo k jedinému: lidé volili extrémistu Haidera. Ten sice měl ve svém programu nepřijatelné požadavky, ale jeho protest proti vládě, která byla příliš navyklá na moc, byl zcela pochopitelný. Navíc česká politická kultura není ta rakouská, tady by při velké koalici docházelo ke korupčnímu jednání asi ve větší míře.
Nicméně české politické scéně by možná prospělo vyzkoušet si, jaké to je, když by vládla levice s pravicí. Jestli by politici byli schopni nalézt společnou řeč, jestli jsou na obou stranách tak sebejistí a vyzrálí jedinci, že by vzájemné konkurenční soužití vydrželi. Takovou vládu jsme tu ještě neměli, někdejší opoziční smlouva byla jen pokus přiblížit se téhle variantě.
Ať už to ale dopadne jakkoli, je to zatím docela napínavá podívaná. O jejím výsledku totiž není předem nic známo. Jaký to úžasný rozdíl od první české fotbalové ligy!
