Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství jsou po loňském filmovém úhoru konečně snímkem, který stojí za podívání. Má své téma (lidská osamocenost), i přes šílenství hlavních hrdinů se lze v mnoha postavách a situacích poznat, není to debutantská zběsilost, naopak prozrazuje vyspělého filmaře.
Nicméně kdo viděl divadelní inscenaci v pražském Dejvickém divadle, bude se asi zákonitě ptát: jak to, že bezprostřednost divadla se na plátno nepřenesla? Nedokážu přesně říct, čím to je, hru jsem viděl už před zhruba třemi lety. Pamatuji si však, že už tenkrát jsem měl silný dojem střípkovitosti, postřehů. Jsou to skutečně příběhy, výjevy, které v divadle spojilo právě to divadelní prostředí, jedno jeviště. Na plátně už ale silnější příběh s peripetiemi chybí.
Jenže: mám pocit, že Zelenka natočil svůj asi nejosobnější film. Takhle možná vypadá jeho svět, tohle se mu honí hlavou. Zelenka výtečně portrétuje pustinu dnešní postmodernity, v níž je možné vše. Z jeho filmu až mrazí. Ta prázdnota byla přítomna už v Samotářích, ale Ondříček Zelenkův scénář proteplil, film má téměř happy end. V Příbězích se něco takového nekoná, finále je beziluzorní, je to dokonalá absurdní tečka bez katarze. Zelenka nesměřuje k nějakému smíření či dokonce harmonii. Nepochopitelný svět se řítí vesmírem dál a lidé letí v bednách stejně jako ty figuríny…
Zvláštní náladu ve mně ten film vyvolal. Ačkoli vidím jeho filmařské nedostatky (především v rovině scénáře), lhal bych, kdybych řekl, že mě nezasáhl. Nemůžu ani neocenit způsob, jakým bez výjimky všichni herci zahráli, nemůžu neocenit hudební dramaturgii, některé scény, například ty parašutistické, jsou nádherné. Jenže zhruba v polovině filmu jsem si říkal, že je to vlastně nuda!
To je teda dilema... Možná bych měl film vidět ještě jednou. Ale víc by se mi chtělo jít na to divadlo.
