nahoru

Jsem proti upálení. I Palachovu.

Andrej Halada 14. března 2003 • 00:27

Původně jsem o tom nechtěl psát, protože tím určitě plno lidí naštvu. Ale nakonec jsem se odhodlal. Není asi pochyb o tom, že upálený Zdeněk Adamec řešil svou smrtí především osobní problémy, i když v internetovém dopise uvádí jiné - celospolečenské.

Původně jsem o tom nechtěl psát, protože tím určitě plno lidí naštvu. Ale nakonec jsem se odhodlal.
Není asi pochyb o tom, že upálený Zdeněk Adamec řešil svou smrtí především osobní problémy, i když v internetovém dopise uvádí jiné - celospolečenské. Je také pravděpodobné, že k tomuto činu byl veden svým psychickým ustrojením, duševní labilitou podpořenou i rodinným zázemím. Ať už byly důvody jakékoli, je tato smrt tragicky zbytečná. Ale co je nejhorší: její spektakulárnost dává ten nejméně vhodný příklad ostatním potenciálním sebevrahům.
Sebeupálení vychází z odlišného chápání života, má své kořeny ve východních filozofiích. V evropské kultuře, civilizaci, působí takové činy nepochopitelně. Tím neříkám, že sebevražda jako čin je nesmyslná. Lze ji akceptovat ve vypjatých (např. válečných) situacích, kdy jedinec zachrání svou smrtí životy desítek či stovek ostatních. Lze ji chápat u lidí na konci svých životů. Lze ji chápat u nevyléčitelně nemocných, stejně jako u duševně nemocných.
Když se upálil Jan Palach, nebyly mi ani dva roky. Nedokážu tudíž mít stejné pocity jako ti, kteří ruskou okupaci v roce 1968 zažili na vlastní kůži, kteří jeho čin mohli chápat. Já mu dnes možná racionálně rozumím, ale vnitřně ho nechápu, odmítám. Co vše mohl jako živý dokázat? Mohl přece proti režimu aktivně vystupovat. Národ se po jeho smrti k ničemu nepohnul a on učinil nešťastné své rodiče, okolí. Palachovo dědictví, jeho odkaz, je dle mého mínění velmi sporný, ne-li rovnou negativní. Vyjevuje se to o to víc tváří v tvář ještě zbytečnější smrti Zdeňka Adamce.
Před pár dny jsem viděl Polanského film Pianista. Je o člověku, který přežil holocaust. Celá jeho rodina tehdy zahynula, on ale zemřel až před nedávnem, dožil se skoro devadesátky. Jeho přežití bylo dílem náhody, ale i osobních vlastností, štěstí. Ten příběh mi připadal úžasný. Život hlavního hrdiny, jeho osobní výpověď a existence Polanského filmu, to vše dává ostatním lidem dobrý příklad.
Člověk je biologicky naprogramován, aby se snažil přežít. Je to jedinečný dar přírody a je potřeba ho pěstovat a posilovat. Ne ničit.

Andrej Halada