nahoru

Na výstavě: Gottwald, staré mladé dítě

Andrej Halada 14. listopadu 2002 • 10:21

Výstava v pražském Rudolfinu věnovaná československému socialistickému realismu z let 1948-1958 se určitě stane stejným hitem jako Žena za pultem uváděná Primou. Lidé byli, jsou a budou vždycky zvědaví na bizarní kuriozity. Tyhle si navíc ještě mnozí pamatují z dob, kdy nešlo o pouhé relikvie, ale...

o živé součásti doby. Myslím, že v tom zájmu o socialistické seriály a arfetakty je ale mnohem víc osobního vzpomínkového sentimentu, člověk si tak oživuje (většinou) šťastné dětství a mládí, než že by šlo o nějaký reálný stesk po době, kdy se toho moc nesmělo, ale všechno bylo jasné a jednoduché. Navíc je v tom pohledu na socialistické umění skryt pocit vítěze: „Teď už se na to můžeme dívat s nadhledem, teď už jsme tuhle hrůzu přežili a vyhráli nad ní“.
Když jsem do Rudolfina zamířil, první, co mě překvapilo, byl velký počet návštěvníků z řad lidí ve věku 20-30 let. A pak tam byli lidé nad šedesát, ti, kteří to pamatovali. Dvacátníci se docela dobře bavili a žasli, že něco takového bylo možné, ti starší se nesmáli a jen si připomínali. Zaslechl jsem i dialog jedné partnerské dvojice cca 25 let, kdy chlapec mluvil cosi o odpornosti a hrůze, zatímco dívka hovořila „o změně paradigmatu“, díky které tato díla působí už zcela jinak než v době svého vzniku. Nádherná intoška (i když žádná krasavice to teda nebyla).
Výstava je to velká. Zpočátku se docela smějete. Portréty Stalina a Gottwalda, gobelín Zápotockého, modýlek soustruhu soudruhovi Gottwaldovi k výročí, obraz samopalu na zdi, obraz pohraničníka, obraz dělníka, horníka... Když už vidíte třicátý podobný obraz, najednou vás smích přechází, už vám ten popisný realismus, mnohdy nevalné řemeslné úrovně začíná lézt na nervy. Doslova strašidelně pak působí jeden z obrazů, na kterém je Gottwald coby malý kluk-učedník mezi svými vrstevníky v dílně. Jeho hlava se podobá oficiálním portrétům z 50. let, ale tělo je desetileté. Na první pohed je tak poznat, že jde o Gottwalda, ale v zásadě je to zrůdička – tělo dítěte, hlava starce.
Když už se ten příval brutálního neumění skoro nedá vydržet, přichází střední část výstavy, na které už nejsou obrazy neumělců, kteří zjevně ochotně malovali na společenskou objednávku, protože na víc neměli, ale skutečných umělců. I ti malovali na společenskou objednávku, ale snažili se uniknout alespoň do obrazů krajin. Najednou je patrné, kdo skutečně uměl a kdo ne.
Pak ale přichází závěrečná část a opět je to hrůza hrůzounská, soudruzi a soudružky milující, bojující, tvořící. Pohihňávat se nad bizarností se vám nechce, je to spíš unavující stereotyp, myšlenkové prázdno, formální ubohost.
Když z výstavy odcházíte, jste rádi, že ji máte za sebou. A hlavně že ta doba už je pryč.

Andrej Halada