Středa 10. dubna 2002

Asi to nezní zrovna chutně, ale topím se ve vlastní rýmě. Potřebovala bych Macha a Šebestovou s rejžákem, aby mě z toho do dvou hodin dostali. Snesla bych jim modré z nebe. Takhle do sebe poslední dva dny láduju, co doma najdu. A že jsem tam toho našla. Včera večer jsem po polknutí dvou ultrasilných prášků měla dokonce pocit, že se vznáším na létajícím koberci. To jsem vždycky chtěla, proletět se na kousku toho kouzelného kovralu, takže zas tak špatné to nebylo.

Jinak mám za sebou docela ucestovaný víkend. Vlastně jsem stihla projet nejmíň jednu třetinu republiky a to mi umožnilo poznat a pozorovat neuvěřitelnou směsku lidí. Jen jednou jsem chtěla dvě malé a krutě rozmazlené holčičky brutálním způsobem uškrtit. Když vedle mě v autobuse seděl vlasatý kluk, co se tři hodiny snažil přečíst deset řádků v japonštině, došlo mi, že se touhle řečí už nikdy nenaučím. V tomto životě už určitě ne.

Čím dál víc mě ale vábí myšlenka, dát si přece jenom ještě přihlášku na tu zpropadenou FAMU. Před pár lety jsem tam půl roku vydržela v nulťáku, ale pak jsem se na to nějak vybodla. Měla jsem taky dost práce. (Musím si to nějak odůvodnit, ne?) Rok nato jsem začala točit filmeček na přijímačky, ale to se na mě zase docela nešťastným způsobem na poslední chvíli vybodl můj úžasný kameraman a sama jsem si na to netroufla. Pak jsem odjela na rok do Ameriky a když jsem se vrátila, měla jsem co dělat sama se sebou. Jako najít si práci, přijít jí na chuť, ujasnit si aspoň trochu co chci, obnovit určitá přátelství, na určitá zapomenout, najít a zařídít si byteček a hlavně se vůbec asimilovat.

Odpor byl marný a tak teď - asimilována a asi milována:) - můžu zase přemýšlet o tom, že mám v sobě přebytek emocí, že vidím svět z nějakého podivného úhlu, že miluju hudbu, chutě a barvy a že mě zajímají a iritují věci, o kterých bych nějakým způsobem strašně ráda křičela do světa. Přijímačky na Famu jsou až v listopadu, ale jak se znám, to je pro mě tak akorát. Odpoledne si skočím pro starou známou knížečku, kde je vypsané, co přesně člověk bude potřebovat pro to, aby se tam dostal.

Bára byla včera na nějaké strasně snobské party v hotelu Hilton. Volala mi, že se jí tam nechce, ale přemluvila jsem ji. Řekla jsem jí, že se tam jako normální smrtelník beztak už nikdy nedostane, tak ať té pozvánky, co dostala, určitě využije. Později mi od ní přišla smska: Jsem tu. Dělám, že jsem tu jako doma. Že běžně večeřím se třema vidličkama. Ze všech lidí mám jediná kožené sako. Jsem rebel.

Filip řekl rodičům... všechno. Kupodivu ho nezatratili. Myslím, že mu spadl ze srdce hodně velký balvan. Mně ale taky. Ona se chce co nejdříve odstěhovat. Souhlasila s rozvodem dohodou. Vlastně zůstávají přáteli. Všechno se děje šíleně rychle a neuvěřitelně easy. Asi jsem šťastná. Jinak. Jsem šťastná.