Chtěl jsem si půjčit prachy. Nacházím se v takovém osobním konkurzu. Moje osobnost není schopna splácet závazky. Potřebuji prachy, abych přežil do kýžené státnice, do doby, než si najdu lukrativní místo...
(tak osm čistého). Jasně, i teď mohu jít do továrny montovat šroubky a po večerech studovat judikáty, ale nějak na to nemám, nejsem ten typ, co má z továrny čistou hlavu. Tak si říkám, ať jsem jako v Americe, ať se o mně poperou banky jako o perspektivního studenta prestižní univerzity. I u nás se chlubí banky tím, jak pečují o budoucí movité klienty. Tak jsem sháněl ručitele, rodina mě odepsala, tak šel Alon.
Přišli jsme do banky a přišla lustrace, mám tam černý puntík, jednou jsem přešvihl zůstatek, no nic. Alon, klikla sem, klikla tam, a zjistila, že jednou něco nesplácel včas, načež mu zrušili účet a odepsali si pohledávku stovku. Takže smůla. Alon nadával, že má záznamy už nejen na úřadech. Dokonale nás prolustrovali a my vyšli z banky jak zpráskaní psi.
Tohle já nesnáším, nesnáším tenhle systém, kdy jednou klopýtnu a už to od sebe neodpářu, už se to někde pro někoho eviduje, už se ze mě stává nespolehlivá, snad dokonce podezřelá osoba. Nesnáším všechny ty životopisy, které už nelze změnit. Třeba někdo byl kdysi nezaměstnaný, vůbec nikoho nezajímá, proč, jen fakt sám, který je podezřelý. Někdo měl deprese a má mít navždy ve zdravotní dokumentaci kolonku psychicky nevyrovnaný.
A vůbec mě všechno štve. Vstupuji prostě do osobní likvidace. Už mi z těch zákoníků hrabe. Myslím, že by bylo dobře, kdybych byl právnická osoba. Soud by na mě vyhlásil konkurz, ustanovil by mi likvidátora a byl bych vymazán z rejstříků.
Včera v noci nám do baráku vlezla myš. M. mě vzbudila, strašně pištěla a křičela: „Vstávej, vstávej, já byl úplně v šoku, myslel jsem, že vyhlásili chemický poplach a procitl jsem až v kuchyni, tam jsem stál a pod nohama mi svištěla myš, já na ni koukal a nic jsem nedělal. A taky co jako ? Měl jsem ji chytit pod krkem a říct jí: „Hele je válka, tak se tu moc nemotej!“
Právě tohle dopisuji, chci to odeslat a najednou cvak. Jdu do kuchyně a je tam, tlustá chlupatá myš, v zátylku procvaklá, je mi jí najednou líto, život člověka přináší strašně obětí, celá tahle planeta je plná utrpení. Když jsem loni kupoval pastičky na myši, chtěl jsem pastičku, kam myš vleze a nemůže zpět, je tedy živá a může se zas pustit, jenže prodavač na mě koukal jako jestli nejsem cvok. Nabídl mi úžasné otrávené zrní. Přečetl jsem si návod a dozvěděl se, že jed způsobí vnitřní krvácení, čili myš to zevnitř rozežere za živa. Dnes a denně si čteme zprávy z války, pacifisti jdou do mdlob, že se tam střílí nevinní lidé, ale nikdo z nás si neuvědomuje ten šílený mechanismus našeho každodenního barbarství. Tiše to kráčí kolem nás, počínaje blbým jedem na myši.
Stejně každý z nás máme toho Saddáma v sobě, on má jed na lidi, my jed na myši, je mezi tím propast nebo jen krůček? Plivu tu kolem sebe, ale nejvíc mě štve, že jsem před chvílí byl vzteklý na M., jí je to teď líto, mně je to líto. Další zbytečný den s Bagdádem v sobě.
