Podle některých je to momentálně nejlepší sci-fi seriál na všech televizích, ale pokud trpíte klaustrofobií nebo chcete dál věřit tomu, že přes klimatickou změnu a putinovské typy ve vrcholné politice má lidstvo před sebou aspoň trochu slušnou budoucnost, raději se na to nedívejte. To TO se jmenuje Silo, v anglickém originále kupodivu Silo, a momentálně se u tohohle desetidílného seriálu nacházíme skoro v polovině. Běží na Apple TV+.
Kanadský seriálový matador Graham Yost napsal scénář Sila podle stejnojmenného románu Hugha Howeyho, který vyšel před třemi lety česky v Laseru, jako první díl světoznámé dystopické trilogie.
Podzemní živoření
Pán to vymyslel takhle: země je zamořená neznámým jedem a lidé si kdysi, před sto lety nebo tak nějak, pod zemí postavili obrovské mnohapatrové silo, kde se při umělém osvětlení a ve velice primitivních kulisách snaží žít svoje životy. Ve spodních patrech žijí mechanici, kteří se starají o obří generátor a kotle, zvláštní oddělení nad nimi vyplňují ajťáci nebo obávané soudní oddělení. Celé to spravuje stará starostka a k ruce jí je šerif – ten mimochodem ostře sleduje hlavně to, aby někdo nepřechovával takzvanou relikvii, tedy pozůstatek z dob minulých – tak třeba dětský plastový dávkovač na bonbony lipo, nebo dokonce, nedej bože, nějaký nosič informací o minulosti, videokameru nebo harddisk...
Občas je někdo vyslán ven do jedovaté atmosféry, buď za trest, nebo z vlastní vůle, aby čistil senzory a okna, jimiž lidé zevnitř vidí tu domnělou zkázu venku. Jenže co když venku žádná zkáza není? Co když je tam svěží zeleň, svítí slunce a někde jinde čeká skutečný život?
Ztraceni v Silu
Ansámbl Sila herecky táhne čím dál obsazovanější Švédka Rebecca Ferguson. Její mechanička Juliette Nichols se docela sveřepě snaží zjistit pravdu o minulosti sila a o všech těch nesmyslných nařízeních, která musejí dodržovat – prý pro vlastní ochranu, ale třeba taky kvůli společenské kontrole. V tomto ohledu tenhle postapokalyptický seriál, dystopie kombinovaná s konspiračním thrillerem a společenským dramatem, připomíná Lost – jasně, je to skoro dvacet let, co Ztracené vysílali, ale pamatujete, jak se v tom podzemním poklopu musel v pravidelných intervalech mačkat nějaký ten čudlík, aby celý ostrov nevyletěl do vzduchu?
No tak v podobných stresech žijí i v silu. Kde mimochodem, jak zjistíme ve třetím díle, podobně jako v Lost vůbec nefungují fyzikální zákony ani třeba logika mechaniky – když Juliette leze do obrovského kotle plného horké páry, aby ho opravila, vůbec ji to neopaří. Když na vroucí železo, celé oranžové, pustí proud studené vody, to železo nepukne, dokonce se na takové železo může bez bolesti sahat… Jakmile se po odstávce proudu zapnou generátory, je na okamžik za okny vidět nádherný, zelený svět – než naskočí počítače, které tam projikují bezútěšné šedo – ale tohohle si všimne jen divák, nikoli obyvatelé sila…
Je to dobře napsané i zrežírované (jedním z režisérů je mimochodem Nor Morten Tyldum, mistr atmosféry, který převádí na plátno detektivky Joa Nesbøho a točil i skvělý seriál Defending Jacob, Jacka Ryana nebo Pasažéry). Silo je plné neokoukaných herců, taky ten steampunkový design je velmi atraktivní. Ale pak vás možná monotónní kulisy budou nudit a dojde vám, že už jste tenhle ikonický setting četli a viděli stokrát. A v očích mnohých to ani Rebecca Ferguson nezachrání.
