nahoru

Rád bych dělal filmovou hudbu, říká expert na etnický nástroj didgeridoo Ondřej Smeykal

Michal Kořán19. prosince 2018 • 14:00
Rád bych dělal filmovou hudbu, říká expert na etnický nástroj didgeridoo Ondřej Smeykal
foto: Archív Ondřeje Smeykala

Hudebník a výtvarník Ondřej Smeykal patří mezi deset nejuznávanějších světových neaboridžinských hráčů na didgeridoo. Vedle sólových koncertů spolupracoval s Monikou Načevou, Romanem Holým nebo Pavlem Fajtem. Také se objevil v řadě zajímavých projektů, jak výtvarných, jako Hnízda her v Rudolfinu, tak třeba v mezinárodní show Vivaldianno. Aktuálně hraje se skupinou Sváteční pop, kterou vedle něj tvoří Petr Nikl, Milan Cais a Jiří Hradil. Společně připravují pravidelně výpravné show v Divadle Archa. Jak se ale stane, že český výtvarník je špičkový, světově uznávaný hráč na tento specifický hudební nástroj? 

Americká organizace Didge Project (didgeproject.com) vás označila jako jednoho z nejlepších neaboridžinských hráčů na světě. Co to pro vás znamená?

Je to označení z velkého fóra lidí, kteří se didgeridoo zabývají v Americe. Já jsem do Ameriky poměrně často jezdil. Možná to ovlivnilo i to, že sám nejsem Američan.

Nevadily jim vaše elektronické efekty, které při hře často používáte?

Já jsem tam jezdil jen s batůžkem. Hrál jsem akusticky, sólo, ale tím, že jsem poučen a inspirován mnoha jinými žánry, tak se to i do toho akustického hraní otiskne. Americká didgeridoo komunita na rozdíl od Němců nebo Japonců má ráda inovace, nejprve se podívají, jak to hudebník dělá, a pak teprve řeší, jestli je to tradiční, nebo experiment. Ocení zkrátka to, jak to člověk dělá, jeho originalitu. Já osobně věřím, že v dnešním světě je již řada mnohem technicky dokonalejších hráčů než já, protože ze sólového didgeridoo vystoupení se již stal žánr. Většinou pak je mnohem snadnější se technicky rozvíjet. Kulturní mantinely příměji poukazují hráči, co má hrát. Pak už stačí jen cvičit. V devadesátých letech jsme museli vše hledat, sami objevovat a koncertováním potvrdit. Bylo to objevné, inspirující. Snažím se pořád nacházet. Možná proto si mě tehdy v té Americe všimli.

Štětina: Nemocný Zeman dělá ostudu. Množí se přání, aby umřel, vyšší moc by ho mohla…

Jak vy sám jste se k didgeridoo dostal?

Já jsem jako dítě zpíval ve školním sboru. Hledal jsem nástroj, k němuž bych inklinoval. Po revoluci se k nám začaly dovážet etnické nástroje, tak jsem si po jejich vzoru začal vyrábět různá chrastítka a bubny. A když jsem jel tou dobou do Prahy dělat zkoušky na střední školu, obor textilní výtvarnictví, uviděl jsem na Karlově mostě jednoho Němce z Hamburku, který tam předváděl performance s pomalovanou trubkou od PVC. Mně se líbilo, že dělal hudbu, i když neměl hudební nástroj. Nadchl mě a začal jsem se tím také zabývat. A pak mi teprve kamarád řekl, že hraji na didgeridoo. Na škole byly různé tubusy od látek, na ně jsem troubil. Asi dva roky poté jsem viděl koncert Australana Iana Wooda a perkusionisty Tondy Hlávky a s nimi jsem si tam pak i zahrál. Začal jsem se pak sám vzdělávat a s Ianem jsme od roku 1997 hráli společně ve skupině. Ian hrál klasickým bělošským stylem 90. let, což je specifická kategorie, jak běloši v Austrálii hrají na tento nástroj, je to na rozdíl od původní domorodé hry více ovlivněno urbanismem a estetikou západní kultury. Tím, že on měl svůj styl, mě nutit přemýšlet, jak hrát jinak, dělat různé zvuky, hledat jiné polohy, jelikož koncepčně dvě stejná didgeridoo nemělo smysl hrát.

Byl jste někdy v Austrálii?

Poprvé jsem tam byl v roce 2000, když jsem studoval na AVU. Bavila mě litografie, kreslení na kámen. Podařilo se mi mít stáž v Austrálii, kde jsem se mohl věnovat tomu, co mě zajímalo, tradičnímu skalnímu malířství. Malovat na kámen je úplně něco jiného než malovat na papír, na dřevo. Mě ten kámen volá do nějaké staré estetiky, vynořují se vám vzpomínky. Kámen jinak vibruje. A jako b efekt jsem se tam potkal s tradičními hráči na didgeridoo. To už jsem měl svůj styl hry, takže mě zajímaly spíše než hra ty technické věci. Jakým způsobem při hře dýchají, jak pracují s těžištěm nástroje, jaké mají finesy, ale už jsem také věděl, že ta jejich tradiční hra není moje cesta.

Láska: Babiš je v nejvážnější situaci, Agrofert možná nepřežije. Ukradne si všechno,…

Zajímal jste se také, z čeho ty své nástroje vyrábějí? Jaké dřeva používají?

To studuji pořád. Jezdím tam od roku 2006 už skoro každý rok. Jestli mě Austrálie něčím inspiruje, tak je to krajinou, tím, že každý ten nástroj vyroste v daném prostoru a má tak specifickou frekvenci, která není dána výrobcem, ale tím, kde ten strom vyrostl, jak v něm rostlo termitiště, kolik měl vody, kolik slunce, jaké měl podloží. Je to asi jako ve vinařství. Je to přírodní fenomén. To není vyrobené člověkem, to je z 99 procent vyrobené přírodou. Ten strom se stává úkrytem pro termity, je součástí velkého hmyzího komplexu který vede i pod zem. Ozvučnice jako první začali používat nomádi. Když je třeba kmen velký jako sud, tak z něj udělají schránku na kosti pro své zemřelé, když je menší, tak různé nádoby na nošení věcí, a když je úzký a dlouhý, tak z toho vyrobí nástroje na doprovod zpěváků a tanečníků.

Je jeden druh eukalyptu?

Eukalypt má asi 400 druhů a poddruhů, ale termiti jich vyžírají asi jen deset. Nejčastěji se používá Eukalyptus tetrodonta, který pochází ze severní Austrálie. Anglicky se mu říká Stringybark. Ten se v tradici yidaki preferuje, protože roste velmi rovně, dřevo je hutné a zvučné a dutiny bývají ideálně tvarované. Těch tradic kolem didgeridoo je mnoho, ale dozvíš se to, jen když to opravdu s domorodci studuješ. Aboridžinci si to svoje vědomí pořád drží jako v době kamenné. Není to tak, že ti všechno řeknou nebo si ty vědomosti koupíš za peníze. Člověk by tam musel žít a všechno vidět na vlastní oči, prožít si to. Teprve nedávno se třeba objasnilo, že didgeridoo nepochází z celého kontinentu, ale jen z velmi malého území, kde se jeho výroba dělí ještě na několik tradic. Přitom my běloši, kteří se hraním zabýváme, známe jen dvě tradice. Ještě před zhruba deseti lety veřejnost neznala slova jako yidaki, mago – což jsou dva asi nejdochovalejší způsoby hry a tradičního tvaru nástroje. Název didgeridoo je umělé slovo. Vzniklo fonetickým přepisem jednoho z rytmů, který tento nástroj vyluzuje. I to je v dnešním světě stále spíše novinka, než známá věc… A i když se tomu věnuji již několik desítek let, jsem stále na začátku poznání tradičního pojetí. A těch lidí, kteří do toho skutečně pronikli je velice málo.

V jídle je skryté nebezpečí, může i za rakovinu. Vím, co změnit, mě to uzdravilo, stačí…

To je fascinující...

Mě nejvíc ale fascinuje zápas stromu mezi životem a smrtí. I když jsou vyžíráni, tak neustále žijí. Jsou to velké osobnosti. Když pak na něj hraješ, je to úplně jiný pocit než na uměle vydlabaný nástroj, je v něm otištěný ten fenomén toho hmyzího společenství. Někdy bych chtěl dát na stromy snímače, protože mám pocit, že hučí. A i když to uchem neslyšíte, tak vnímáte, že ten strom je plný života, jiného než normální stromy.

Existuje přitom asi na čtyřicet jmen, označující didgeridoo v domorodých jazycích.

Ano, to jsou právě různé situace, k čemu se používalo, pro jaký obřad jsou určené, a podle toho se vyrábějí. A pak mají tolik označení. Původní význam tohoto nástroje je, že se vyrobí pouze pro konkrétní obřad, konkrétní slavnost, tam se použije, a tím jeho životnost končí.

Co se pak stane s takovým nástrojem?

Někdy se zakopával, někdy se dal do řeky na dno a zatěžkal kameny, jindy se spálil. A někdy se nechal jen tak ležet, odevzdal se zpátky přírodě. Během tří měsíců se působením světla a žáru slunce rozpadne. Ale to platilo hlavně do šedesátých let. Od doby, co původní obyvatelé žijí v rezervacích, se většinou používá opakovaně jeden nástroj, který je u některého hráče v opatrování a říká se mu například comunity yidaki.

Eichler: Macron urážel chudé a obalamutil Francii, hnutí proti rozežranosti elit může…

Kde se dá skutečné, domorodci vyrobené didgeridoo – yidaki koupit?

Do obchodů se z osmdesáti procent dostanou jen suvenýry. Ale aby se do prodeje dostal skutečný domorodý nástroj, na který hrají Aboridžinci, to musí mít obchodník pro to slabost a musí to tak chtít. Většinou prodávájí právě didgeridoo. To znamená, že se nejedná o tradičně vyrobený slavnostní nástroj, ale již to je jakýsi pan-australský produkt. Je častokrát vyráběn v jiných koutech austrálie a častokrát ne Aboridžinci. I přesto to může být kvalitní nástroj.

Jaké nástroje používáte vy?

Já takové nástroje sbírám a také určitou mezikategorii, kdy už to nejsou originály ze severní Austrálie, ale kvalitně vyrobené nástroje univerzální přímo pro muzikanty.

Kolik máte nástrojů? Nebo používáte jen jeden?

Já jsem si vzal za úkol mít jen jeden, ale nedaří se mi to a mám jich hodně. Jednu dobu jich bylo dvě stě padesát. Ale postupně jsem to zredukoval a teď jich mám asi čtyřicet.

Jindra Hojer, 94 let, skaut. Takhle dnes vypadá pán, který se stal vzorem k jedné z…

Jeden čas jste si také vyráběl slide didgeridoo z PVC materiálů. Používáte je stále?

Ano, hlavně při použití elektroniky. Když mám zapojený nějaký řetězec efektů, tak vstupní zvuk musím frekvenčně zjednodušit, což je právě u plastového materiálu možné, na rozdíl od přírodních didgeridoo, jež jsou frekvenčně plnější. Přestože neustále zkoumám, jak si s tvarem a materiálem nástroje hrát, vždy nakonec zjistím že mě stejně nejvíc baví ta podivná nehudebnost. Často se setkávám s názory hudebníků, že didgeridoo vlastně není hudební nástroj. Ano je to totiž předhudební nástroj. Dotýká se oblasti, ze které hudba a hudebnost vyvěrají. Je to taková výzva, co s tím.

Dáváte přednost sólovým koncertům, nebo hrajete i na festivalech?

Často jsem zván na festivaly, jež jsou zaběhnuté, mají svůj line-up, ale já tam jedu s nástrojem, který zní jemně a potřebuje mít prostor připravený, a v takových situacích, po předchozím účinkujícím tam často pak nelze vytvořit to, co já chci vytvořit. Dostávám se do kategorie, jež těžko hledá místo v současné kultuře, tak, jak se festivaly vedou. Došlo to tak daleko, že jsem si pořídil vlastní šapitó, a začínám připravovat na léto vlastní festival, který bude na takovém místě, že samo o sobě má takovou sílu, že se člověk rád hudbě otevře. Bude to v přírodě, kde bude klid. Pak nepotřebuješ padesát nebo deset kapel. Stačí jedna nebo dvě a ten večer se překlene do noci a bude pokračovat druhý den. Člověk to musí vzít do vlastních rukou a nemůže čekat, že mu to někdo podstrčí. Plánuji tam zvát lidi z celého světa, od aboridžinců po Indiány, místní lidi. Je to dané nastavením citlivosti, která mi tady chybí.

Babišova výdrž je neuvěřitelná, nikdo ho teď nemůže porazit. Dělá to správně, Češi jsou…

A co tě vedlo ke spolupráci na skleněných didgeridoo výtvarníka Bořka Šípka?

Rád zkoumám, jak princip didgeridoo zní v různých materiálech. A jedna specifická kategorie jsou extrémně těžké a tvrdé materiály. Ten zvuk má pak velice specifické vlastnosti. A řekl jsem si, když pocházím ze země sklářů, proč to nevyzkoušet ze skla. Pronajal jsem si skláře v A je tu v Lindavě a vyrobili jsme pár exemplářů. S těmi jsem pak vystoupil na večírku u Bořka Šípka a vznikla z toho naše spolupráce. Bořek navrhl několik kolekcí, s nimiž jsme hráli různě po světě. Měli jsme krásné koncerty v Miláně, v New Yorku, v Amsterodamu a pokračovalo by to dál, kdyby Bořek neumřel. V této tradici ale pokračuji dál. Každý rok udělám ve sklárně čtyři nástroje a ty představím na konci roku při koncertě v Betlémské kapli. Jsou určeny k benefičnímu prodeji a celý výtěžek jde na aboridžinské rodiny, které se zabývají tradicí. Loni jsme takto vybrali skoro sto tisíc.

Bude takový koncert i letos?

Ano, v pátek 21. prosince od 20 hodin hrajeme již po jedenácté v Betlémské kapli. Mám už vyrobené čtyři skleněné nástroje, jež zde budou opět vydraženy.

Babiš uchvátil stát, na klimatické katastrofě může neuvěřitelně vydělat, hrozí nám…
Schwarzenberg: Babiš není vrah, ale kombinace jeho moci je smrtelná, se Zemanem jsou…

Michal Kořán


Klíčová slova: Ondřej Smeykal, hudba, kultura, rozhovor



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,600
22,520
29,890
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější