Miluju tě se neříkalo, vzpomíná Marko Škop, režisér dramatu Láska s životním výkonem Jany Kovalčikové
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Anně je něco přes třicet, působí jako lékařka na neurologii a stále žije s matkou. Je až nebezpečně přitahovaná vztahem umírajícího pacienta a jeho milující ženy, protože z něj vnímá cit, který z vlastní zkušenosti ani ze svého bezprostředního okolí nejspíš nezná. Drama Láska scenáristy a režiséra Marka Škopa, v němž Jana Kovalčiková ztvárnila hlavní postavu výjimečným, vzácným způsobem, se věnuje palčivému tématu toxicity vztahů mezi rodiči a potomky.
V tiskových materiálech k Lásce se píše, že spoluscenáristka Zuzana Liová s tématem mainpulativního až destruktivního rodičovství osobní zkušenost neměla, ale vnímala ho jako živý nerv ve svém okolí. Vy s poruchami předávání lásky mezi generacemi zkušenost máte?
Marko Škop: Začnu zeširoka. Slovensko je pořád dost venkovská společnost. Prarodiče většiny dnešních Slováků byli malorolníci, měli hodně dětí a často se museli hodně snažit, aby rodina měla vůbec co jíst. Výchova tomu odpovídala: děti měly v první řade poslouchat a pracovat. Já jsem vyrůstal v typické slovenské proletářské rodině, kde se mi rodiče snažili dát maximum toho, co mohli a co považovali za správné, ale přílišná něžnost se tehdy nenosila. Pamatuju se, že když jsme v 80. letech, kdy jsem vyrůstal, v nějakém americkém filmu slyšeli větu „I love you“, cítili jsme se tak trochu nepatřičně: takové věci se neříkaly. Myslím, že dnes už je výchova obecně vřelejší.
Jana Kovalčiková: Ja mám štěstí, že pocházím z velmi láskyplné rodiny. Takže sama tuhle zkušenost díky Bohu nemám, ale znám ten jev z blízkého okolí.
Jano, vy jste do tvůrčího procesu vstoupila ve fázi intenzivních hereckých zkoušek. Jak probíhaly?
JK: Byly pro mě velmi důležité. Seznamovali jsme se s textem a analyzovali ho, snažili se pochopit postavy a jejich jednání. S Markem i Zuzkou jsme vedli debaty. Měsíc před natáčením jsme měli intenzivní zkoušky nejen s postavami, se kterými se Anna setkává často, ale i s těmi, které měly třeba jen jeden natáčecí den. Velmi nám to pak ulehčilo práci na place, kde už jsme všemu rozuměli a byli si v postavách jistí. Neměla jsem s tímhle druhem práce zkušenosti. Obohatil mě a rozšířil mi obzory nad rámec toho filmu, promítl se i do toho, jak o vztazích přemýšlím v životě.
Můžete být konkrétnější?
JK: Bylo by i zvláštní, kdyby se ve mně při tomhle tvůrčím procesu neotevřela řada témat a otázek a kdybych o nich nechtěla vést dialog, ať už vnitřní, sama v sobě, nebo s okolím. Naučila jsem se psychické procesy nebo druhy vztahů lépe rozlišovat a pojmenovávat; dřív jsem je samozřejmě vnímala, ale možná jsem si tolik neuvědomovala, jak na mě působí, ať už pozitivně, nebo negativně. A podobný proces vnímám i u diváků, kteří se účastní diskusí po projekcích: lidé se díky zážitku z Lásky stávají otevřenější a ochotnější mluvit o věcech, které v sobě do té doby třeba jen tušili. Skoro každý vyrůstá v nějaké rodině, cítí, jaké vztahy v ní panují, ale neřeší je, je na ně zvyklý. A zvyk nás okorává, některé chování nám pak může přijít normální, i když není. Proto jsem se na své okolí i na rodinu začala dívat trochu jinak, některé vztahy víc respektovat, jiné méně. Učím se nastavovat si hranice.
Postavy v Lásce působí velice propracovaně a pojetí témat psychologicky erudovaně – do té míry, že váš film může mít až terapeutický efekt. Marko, spolupracovali jste při vzniku filmu s odborníky?
MŠ: Protože žiju částečně v Chorvatsku, téma a texty z hlediska psychologie konzultoval a připomínkoval můj dobrý přítel, doktor Ladislav Pavič ze Záhřebu. Ale inspirací bylo víc. Například moje milované dílo, Hledání ztraceného času od Marcela Prousta, je tak fantasticky provedená psychoanalýza nejrůznějších lidských charakterů, že by je žádný expert v odborné publikaci takhle vystihnout nedokázal. Umění umožňuje zase jiný pohled než věda. Vycházeli jsme také z pozorování v běžném životě. Podobně pokřivené vztahy se objevují i mezi „matkami-krokodýlkami“ a syny. Nechci říct, že mužské postavy jsou jednodušší, ale za hlavní postavu jsem zvolil ženu, protože jsem tu viděl víc prostoru pro tajemno nebo ambivalenci. A pak jsme nacházeli inspiraci i v internetových fórech, kde lidé probírali své osobní zkušenosti. To, že Láska působí psychologicky přesně a až terapeuticky, nám při diskusích po filmu řeklo několik psychologů, a samozřejmě nás to těší.
Téma začarovaného kruhu mezigeneračního traumatu se letos objevilo i v tuzemských snímcích jako dokument Bára Basiková nebo televizní dvojfilm Gerta Schnirch. Nabízejí naději, že ten kruh lze překročit. Jak jste k možnosti vysvobození přistupovali vy?
MŠ: Cestou ven může být například mnohaletá terapie, během níž si člověk uvědomuje vzorce, jimiž se řídí a přestane je opakovat. Jinou možností je, že se mu stane výrazná událost, která ho obnaží nebo zahanbí a přiměje ho právě k pokusu autenticky z toho kruhu opakování vystoupit. My jsme šli touhle druhou cestou: nezdravý vztah Anny s matkou se konfrontuje s láskou mezi Anniným umírajícím pacientem a jeho milující manželkou. Annu tenhle radikálně jiný vztah fascinuje a přitahuje, otevře jí oči a dovede ji k uvědomění.
Jano, pro vás jde o první velkou dramatickou roli, zatím jste byla známá spíš účinkováním v seriálech nebo v komediích jako Kavej. Co pro vás bylo na Anně nejtěžší?
JK: Největší výzvou pro mě byla dlouhodobá koncentrace – na tenhle žánr, na způsob práce, na náročné téma. Už těmi zmiňovanými intenzivními zkouškami člověk stráví měsíc a pak ještě další měsíc natáčí, takže to soustředění je maximální. A náročné bylo i hledání hloubky a zvnitřňování psychických procesů, kterými Anna prochází.
Jak vzpomínáte na spolupráci s Ingrid Timkovou, která hraje Anninu matku?
JK: Jsem vděčná, že jsem v Lásce mohla hrát s kolegy, se kterými jsem v angažmá v divadle a známe se spolu. Takhle jsem se znala i s Ingrid; vzbuzuje ve mně přirozený respekt jako herečka i coby osoba a žena. A považuju ji za fantastickou herečku, takže jsem se velmi zaradovala, že spolu budeme spolupracovat takhle těsně. Už jen zkoušet s ní pro mě bylo vzácné, protože jsem ji viděla v polohách, v jakých jsem ji do té doby neznala. Vytvoříly jsme si spolu bezpečný prostor, což pro mě bylo zásadní: na zkouškách se stane leccos a my jsme si díky tomu prostoru mohly vyřešit i věci, které se pak do výsledného filmu ani nedostaly.
Markův častý kameraman Ján Meliš Lásku snímá z velké části v detailech a polocelcích. Anna v detailních záběrech často ani nemluví, jen sleduje dění kolem sebe. Jano, jak náročné pro vás bylo muset se vyjadřovat jen mimikou?
JK: Asi jsem si neuvědomovala, že je kamera tak blízko. Prostě mi nezbývalo než se zkoncentrovat, procítit to, co Anna, a doufat, že to na kameru projde, že to nebude ani moc, ani málo. Musím vypíchnout celý štáb, který byl velmi ohleduplný a chápající. Během těžkých scén v místnosti nezůstal nikdo kromě těch, kdo tam být museli, a všichni jsme dýchali spolu – i když Janko Meliš při těch těžkých záběrech zároveň snad ani nedýchal, aby všechno bylo správně. A ještě bych vypíchla Tomáše Karasze, který nám práci hodně ulehčil tím, jak věrohodně ztvárnil umírajícího pacienta, i když to možná zní hloupě.
MŠ: Záměrem bylo, aby se divák ocitl v Annině kůži. Prostřednictvím až maximalistických detailů, které kladou obrovské nároky na herecký výkon, jsme mu chtěli přiblížit její komplikované vnitřní prožívání. A Janko Meliš to nasvítil něžně, podařilo se mu vytvořit velmi subtilní vizuál. Hereckým výkonům jsem mohl jen napomáhat. Film je týmová práce a já jsem vděčný, že jsem měl při sobě takový ansámbl.
I když tvrdíte, že hercům jen „napomáháte“, přece jen – jak s nimi pracujete?
MŠ: Hereckým zkouškám pracovně říkám, že společně hledáme teplotu scény. Vysvětlím svoji představu, o čem ten který obraz je, jak se postavy cítí a kam mají dospět; herci k tomu mají otázky a komentáře. Když ten pocit nacházíme, je důležitý každý detail, každý pohled nebo jeho odvrácení, každá pauza; všechny tyhle mikropohyby do sebe herci nasávají jako houba. A herecká paměť je fascinující: o několik týdnů později na place si to připomeneme a oni to v sobě stále mají. Pak už teplotu scény jen dolaďujeme. Sedím za monitorem a říkám třeba – zkusme to ticho prodloužit, ať to toho druhého zabolí, víc ho píchni. Je to někdy práce v rukavičkách.
V Lásce nesou velký význam motivy panenek a jmelí...
MŠ: Metafora panenky je myšlená na víc úrovních. Třeba Anna se podvědomě cítí jako panenka v něčích rukou. Její máma jí plete svetr, obléká ji jako panenku, chce jí vtisknout takovou personu, jakou v ní vidí. Umírající pacient je zase bezmocný jako panenka v rukou své choroby. A tak tu dochází ke vzájemnému zrcadlení. Co se týče jmelí, spousta lidí si neuvědomuje, že to je vlastně parazit, který vyčerpává svého hostitele.
Řešili jsme tuhle metaforiku spolu? Byla součástí režijních instrukcí?
MŠ: Měl jsem třeba v jednu chvíli nápad, že by se Janka v roli Anny mohla pohybovat trochu mechanicky, právě jako panenka, ale to už bych tlačil na pilu. Úplně stačila její krásná tvář s velkýma očima, která působí až trochu dětsky. Pamatuju se, jak jsem byl nadšený z jednoho mikropohybu hlavou, který udělala, když si Anna prohlíží pacienta s manželkou a závidí jim jejich vztah. Z takových momentů se jako režisér těším.
Proč Ján umírá zrovna na amyotrofickou laterální sklerózu, neurodegenerativní onemocnění, které postihuje nervové buňky mozku a míchy?
MŠ: Človek se při ALS postupně přestane moct hýbat. Mentálně zůstává přítomný, ale je vlastně jakoby mrtvý zaživa, fyzicky už není pánem sebe sama. A tenhle stav se zrcadlí v Anně, která je mladá, zdravá, plná energie a fyzicky v rozkvětu, ale mentálně se cítí neúplná: mrtvá zaživa v opačném gardu. Zároveň se film Láska ptá po smyslu prodlužování života v utrpení, které dnešní medicína v některých případech umožňuje. Každý divák v tomhle ohledu vychází z jiného osobního přesvědčení, třeba i spirituálního nebo náboženského, a každý si tuhle otázku musí zodpovědět sám.
Tohle téma ve filmu těsně souvisí s ústřední otázkou, co je skutečná láska. Čím je pro vás?
MŠ: V našem filmu nabízím osobní pohled, že skutečná láska je vztah, který neobsahuje sebelásku. Že druhého miluju ne proto, že naplňuje moje představy o životě, že uspokojuje moje touhy nebo moje očekávání. Ale miluju ho proto, že prostě je, takového, jaký je. A chci pro něj to nejlepší, i když to možná není nejlepší pro mě a i kdyby to mělo znamenat, že o něj můžu přijít. Ale sebeláska je samozřejmě důležitá, když je pozitivní a zdravá. I v bibli se píše „miluj bližního jako sebe sama“. Člověk, který nemá rád sám sebe a sám sebe si neváží, nemůže být dobrým partnerem ve zdravém recipročním vztahu.
JK: Pro mě je láska absolutní smysl a jádro všeho dobrého i zlého. Má v mém životě zásadní roli. Lásku má smysl zažívat a pěstovat. Láska z nás dělá lidské bytosti.
Postava matky Annou manipuluje prostřednictvím přesně napsaných replik: na jednu stranou jí říká „Vždycky budeš moje princeznička“, ale pak ji zraňuje větami jako „vztahy, to není nic pro tebe“ nebo „tak já skočím z balkonu a budeš mít klid“. Odkud jste se Zuzanou Liovou tyhle věty brali?
MŠ: S některými přišla ona, s některými já, to jsou věty, které člověk někde slyšel. Například nedávno jsem na dětském hřišti viděl typické emocionální vydírání, kdy máma říká dítěti – „Když neuděláš, co říkám, tak budu smutná.“ Místo aby se v klidu nastavily hranice, jde rodič na dítě přes emoce. Každý z nás takové věty zná.
JK: Já třeba nesnáším větu „Po smíchu přichází pláč.“ Nebo „Nesměj se tolik, protože budeš za chvíli brečet.“ To nám říkali všude, ve školce, ve škole, když jsme byli moc rozdovádění, aby nám zkazili radost. Až budu mít děti, tohle jim v žádném případě říkat nebudu.
Po projekcích Lásky absolvovali řadu diskusí s diváky. Na co se vás ptali? Zarazila vás nějaká otázka?
MŠ: Někteří diváci si po Lásce potřebují jen sami vydechnout. Ti, co zůstávali na diskuse, a byla jich většina, měli potřebu se s námi podělit, říct si svoje, zamyslet se nad svými vztahy. Jedna postarší paní nám třeba řekla, že přemýšlí, zda se ke svým dětem v některých situacích nechovala nesprávně. Jiná žena zase tvrdila, že Láska je limonáda, jen odvar toho, co sama zažila se svojí matkou a babičkou. A na někoho jiného je ten film zase až nesnesitelně tíživý.
JK: Diváci se mě často ptali, jak jsme to zahráli; už nevím, jak na to odpovídat, pro mě to byl komplexní, hluboký a poměrně intuitivní proces. Velmi mě potěšilo, když mi říkali, že mě v takovéhle herecké poloze ještě neviděli. Jsem na ten film hrdá, na nás všechny, kdo jsme ho natočili. Ale pro mě je Láska film důležitý a vzácný kvůli tomu, co vnáší lidem do života – jaké otázky, jaká témata. Proto jsem ráda, že jsem v něm hrála, ne kvůli tomu, jestli v něm jsem dobrá, nebo ne, i když doufám, že je, jaký je, i díky mně. Viděla jsem, co v lidech dokáže Láska vyvolat nebo otevřít. Měli potřebu sdílet svoje emoce. Vidět tváře pohnutých diváků je to, co dává mojí práci smysl.
