Národní galerie nepotřebuje správce, potřebuje výraznou osobnost s vlastní vizí, říká výtvarník Jiří David

 V roce 2009 jste měl v GHMP a Moravské galerii výstavu Předběžná retrospektiva. Bude někdy skutečná retrospektiva?

Přiznám se, že jsem se o regulérní retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu pokoušel asi před třemi lety spolu s kurátorkou Mášou Pivovarovou. Oslovila mě tehdejší kulturní komise Pražského hradu, jenže se mezitím několikrát proměnila, rozpadla a znovu skládala. Nakonec z toho nic nebylo. V té době se mě jedna respektovaná dáma, která se věnuje sbírání umění, zeptala: „Chcete dělat retrospektivu. Máte už soupis všeho, co jste vytvořil?“ Odpověděl jsem, že nemám. A ona řekla: „Bez toho přece retrospektivu dělat nemůžete.“ Měla pravdu. Začal jsem tedy všechno dávat dohromady. Když jsem se dostal zhruba k pěti tisícům položek – obrazům, fotografiím, kresbám, videím, objektům i instalacím –, pochopil jsem, že to sám nezvládnu. Ne že bych tu práci nechtěl udělat, ale musel jsem si přiznat, že na to nestačím. Nakonec z retrospektivy stejně sešlo. Tak snad v příštím životě.

Neuvažoval jste někdy, že byste se pustil do druhého dílu fotografické série Skryté podoby?

Možná zpočátku ano. Mrzelo mě, že se mi některé osobnosti nepodařilo nafotit nebo že se domluvené focení neuskutečnilo. Typickým příkladem byl Jack Nicholson. Všechno bylo domluvené, přijeli jsme k jeho domu v Los Angeles a těsně před schůzkou zazvonil telefon. Omlouval se, že nemůže, protože jeho dcera se rozešla s partnerem a on s ní odletěl do Londýna. Před časem se také našel můj deník z doby vzniku Skrytých podob. Půjčil jsem ho kdysi někomu a na deset let zmizel. Až mi jednou z vědeckého oddělení AVU zavolali, že si ho můžu vyzvednout. Vypadá to, že na konci roku vyjde knižně i s fotografiemi, mimo jiné Arthura Millera nebo Normana Mailera. Rozšiřovat samotný cyklus už ale nechci. Patří své době a měl by jí zůstat věrný. Mám radost, že se dostal i do významných zahraničních sbírek, například do Arco Madrid Collection nebo do Tufts University v Bostonu, kde jsem vedle Kleeho, Picassa nebo Matisse. To je pro mě zcela dostačující naplnění.

Jak se za těch sedmnáct let změnila společnost?

To bylo ostatně hlavní téma mých textů, které mi přinesly i mnoho nepříjemných reakcí. Nejsem historik ani politolog. Psával jsem o tom, co jsem intuitivně a emocionálně pociťoval. Společnost se samozřejmě změnila. Co mě ale dodnes překvapuje, je způsob, jakým se téměř povinně mluví o devadesátých letech. Jako by to bylo jen období chaosu a brutality. Ano, ve světě byznysu se děly věci, které byly často cynické i násilné. Jenže svět umění tehdy vypadal jinak. Pro nás to byla doba obrovského otevření. Najednou bylo možné cestovat, vystavovat, navazovat kontakty. Byla to nesmírně nabíjející energie. Postupně se sice i tento prostor začal uzavírat, mimo jiné ekonomicky, protože chyběly prostředky na mezi­národní prezentaci českého umění, ale občas se objevila naděje. Takovým okamžikem bylo například pozdější jmenování Jiřího Fajta do čela Národní galerie. Konečně to vypadalo, že by instituce mohla získat mezi­národní význam. Víme ale, jak to dopadlo. Politické rozhodnutí celý proces zastavilo. Po Fajtově nesmyslném arogantním odvolání přišla ­Alicja Knastová a z Národní galerie se podle mého názoru nestala instituce evropského významu. Provoz sedimentoval ve vyčerpané trendy proklamované angažované, někdy i neangažované výstupy, často provinční úrovně. Ke škodě celého zdejšího uměleckého provozu, která bude podle mě ještě dlouho patrná.