Příběh nucených sterilizací nemá happy end, říká autorka nové knihy o jednom z nejhorších zločinů komunismu v ČSSR
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
„Nezákonné sterilizace s často zjevným eugenickým podtextem se na území Československa a později Česka a Slovenska prováděly mezi lety 1966 a 2012,“ píše se v úvodním slově knihy rozhovorů s nedobrovolně sterilizovanými ženami a dvěma jejich ochránci a pomocníky. Publikaci Proč nám to udělali, kterou právě vydalo nakladatelství CPress, během roku a půl napsala Anna Košlerová, novinářka se zaměřením na lidská práva, duševní zdraví a zahraniční dění. Typicky to vypadalo tak, že žena přišla na císařský řez a během něj jí bez jejího souhlasu provedli sterilizaci. A nedělo se tak zdaleka jen na našem území.
Bylo pro vás velmi důležité, aby na nedávný křest vaší publikace přišly ženy, jejichž příběhy v knize stojí. Kolik jich dorazilo?
Pět žen se mnou prostřednictvím rozhovorů sdílelo svoje příběhy, na křtu byly čtyři z nich. Maminky, které si coby čerstvé rodičky prošly nedobrovolnou sterilizací; ženy jako my, které měly své sny, zájmy, práce, milovaly svoje tehdy velmi malé děti, podílely se na společenském životě, jen se na rozdíl od nás ostatních musely vypořádat s nedobrovolnou sterilizací. Všechny už dnes mají vnoučata. Tři z nich jsou Romky, jedna není, ale ani to ji před sterilizací nezachránilo.
Vaše respondentky vzpomínají, jaké to bylo, vyrůstat v romské rodině v ČSSR 70. a 80. let, jak se k nim okolí chovalo, co se změnilo a co ne…
Všechny mi popisovaly, že měly docela hezké dětství; vyrůstaly v chudých podmínkách, zpravidla ve velkých rodinách. Často žily v barácích, kde spolu bydlelo několik generací. Dlouho si ani neuvědomovaly, že jsou odlišné od majority – pocit odlišnosti nebo rasismus se objevil až později, v dospívání nebo v dospělosti. S příchodem 90. let se objevily vzpomínky na to, jak skini mlátili Romy; do té doby byly jejich životy vesměs harmonické, důraz na svou odlišnost nezažívaly.
Kniha se jmenuje Proč nám to udělali, ale tuhle otázku v samotných rozhovorech kladete jen zřídka. Ženy se ovšem ptají dodnes: třeba vaše respondentka Gizela po letech říká, že si pořád pokládá otázku „Proč já, mladá ženská? Za co?“ Dospěla jste při práci na knize sama k odpovědi?
Důležité je říct, že se to nedělo jen ženám v Česku a na Slovensku. Majoritní společnost, jež utlačovala určitou skupinu lidí, kteří mají jinou barvu pleti nebo jsou z chudších poměrů, vytlačila ji na okraj společnosti a snažila se manipulovat s jejím veřejným obrazem, vidíme různě po světě. Čína to dělá nejen Ujgurům, viděli jsme to ve Spojených státech s původními obyvateli, stejně tak v Austrálii. To není specifikum československého režimu, to se dělo a bohužel stále děje doteď. Nucené sterilizace jsou mocenským nástrojem většinové společnosti, jak kontrolovat porodnost, tedy počet příslušníků jiné populace, která jí žije nablízku. V Česku, potažmo v někdejším Československu, byli Romové, kteří žili odlišným životním stylem, považovaní za méněcenné občany. Prostředkem mocenského útlaku ovšem nebyly jen sterilizace, ale také potraty nebo nabízení antikoncepce.
V příbězích se opakuje následující scénář: plánovaný císařský řez, souhlas podepsaný v bolestech nebo v narkóze, sterilizace oznámená dodatečně. Vaší respondentce Radce zákrok nabídli třikrát, třikrát ho odmítla, a přesto ho pak na sále udělali. Co všechno muselo selhat v hlavách lékařů, v práci sociálních pracovnic, v politice státu od sedmdesátých let, aby se z toho stalo „prostě něco, co se tehdy tak dělalo“?
Myslím, že se to dělalo, protože se věřilo, že to je správně a v zájmu jednak celé společnosti, ale i v zájmu těch žen. Že se jim tím pomáhá, že ty ženy si prostě neumějí poradit jinak a nekontrolovaně rodí, a proto jim sterilizaci prováděli. Na tomto postupu panovala shoda mezi lékaři, kteří si onu praxi předávali mezi sebou, i v rámci většinové společnosti, která sterilizace podporovala, minimálně tím, že je neodmítala.
Každou ženu představujete dlouhými vzpomínkami na dětství, rodinu, dům; nezačínáte zákrokem. Proč jste zvolila právě tuhle strukturu?
Pro mě bylo velmi důležité, aby se ke čtenáři dostal člověk, ne jen oběť. Ty ženy prožily a prožívají bohaté životy, tak jako my všichni – rodina, práce, radosti, strasti. Je třeba je vnímat jako lidi, kteří někde vyrostli, měli nějaké dětství, přípravy na dospělost, sny. Nebyly jen oběťmi státní politiky a mám pocit, že právě tak se o nich často mluví a přemýšlí. Když jsem s nimi seděla a povídala si, opravdu na mě nepůsobily primárně jako oběti. Běhaly do toho děti, byli tam jejich partneři, měly v pokojích pověšené fotky, které ukazovaly nejrůznější životní zážitky. I tohle všechno muselo být součástí knížky.
Jak ty ženy snášely příkoří, které na nich zdravotníci, sociální pracovníci a stát spáchali?
To bylo hodně individuální; velmi záleželo na jejich zázemí a na podpoře, kterou kolem sebe měly. Pro ženy, se kterými jsem mluvila, což je samozřejmě jen zlomeček celkového počtu odhadovaného jen v ČSSR a ČR až na sedm tisíc, bylo důležité moci své příběhy sdílet mezi sebou. Pocit, že se můžou potkat a říct nahlas, co se jim stalo, a vědět, že v tom nejsou samy. Já jsem na tomto tématu pracovala hodně dlouho i novinářsky a často jsem od svých zdrojů slýchala, že kvůli sterilizaci měly potíže typu gynekologických cyst a hormonální nerovnováhy, zvyšovalo se riziko, že dostanou určitý druh rakoviny, případně je prodělaná sterilizace poslala do předčasné menopauzy, měly různé bolesti. A samozřejmě je tam psychická stránka věci; skoro všechny měly nejrůznější depresivní symptomy.
Bylo něco, co jste do knihy nakonec nezařadila?
Jistě, mnohé informace jsem oželela z etických důvodů. Samozřejmě jsem se ženami řešila, co do knížky vložím.
Jako novinářka z majority jste byla zvána do obýváků, ženy vám představovaly své blízké, svěřovaly se s nejtěžšími momenty. V Ostravě vás navíc oslovila sousedka vaší respondentky Gizely a začala sama vyprávět svůj podobný příběh… Jak jste si v tak citlivém tématu budovala důvěru?
Zásadní bylo úplně na začátku, před šesti lety, setkání s Elenou Gorolovou, Romkou, která si sterilizací prošla ve 21 letech a je asi nejznámější tváří komunity nedobrovolně sterilizovaných žen. Velmi jsme si porozuměly a ona mě pak představila ostatním ženám. A já měla pocit, že když Elena řekne, že jsem O. K., tak mi pak ostatní ženy mají větší tendenci věřit. Ale taky jsem se setkala s nedůvěrou a naučila jsem se pracovat na vztahu: nejprve spolu jen tak zajít na kafe, poznat se, budovat důvěru postupně. Ne že někam nakráčím a řeknu: „Tak co ta vaše sterilizace?“ Pro ty ženy jsem byla první novinářkou, se kterou kdy mluvily; musela jsem vysvětlovat roli novináře a co pro ně může znamenat, že jejich příběh bude viditelný a jejich fotografie také. Jsou zranitelné, nechtěla jsem být další v řadě, kdo je kdy zklamal.
V úvodu knihy píšete, že sterilizace nebyla jen fyziologická ztráta: rozpadala se manželství, manželé odcházeli za jinými ženami, objevilo se domácí násilí, ženy ztrácely úctu komunity. Renata popisuje manžela, který jí po zákroku říkal, že už není žena… V knize stojí i dva lidé, kteří jim desítky let pomáhali: aktivista a sociální pracovník Kumar Vishwanathan z Indie a Gwendolyn Albertová ze San Franciska, americká lidskoprávní aktivistka bojující za lidská práva českých Romů a Sintů. Gwendolyn v knize říká, že pomáhat Romům tu „nemá žádnou společenskou hodnotu“, a proto se o to starali cizinci. Jak toto tvrzení vnímáte vy sama?
Ano, je do očí bijící, kolik lidí ze zahraničí se do boje za odškodnění romských žen zapojilo. Důležitou roli v něm samozřejmě sehrála i řada lidí z Česka, například Monika Šimůnková, Ruben Pellar, Helena Válková, Anna Šabatová, Otakar Motejl a další. Lidí ze zahraničí v něm ale bylo nápadně mnoho a je to vzorec, který se opakuje i u jiných lidskoprávních témat, zvlášť těch, která se týkají Romů. Mezinárodní instituce jako OSN, Amnesty International nebo Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku dlouhodobě upozorňují například na segregaci romských dětí ve školách a odezva v Česku rozhodně neodpovídá váze, jakou tomu přikládají v zahraničí.
Čísla v knize vyprávějí vlastní příběh: ministerstvo počítalo se čtyřmi stovkami poškozených žen, se šetřením ombudsmana Motejla je spojováno číslo sedm tisíc, žádostí o odškodnění přišlo bezmála tři tisíce, ale vyhověno bylo ani ne polovině. Proč?
S ministerstvem zdravotnictví je to strašně složité. Dostalo tu agendu na starost, přičemž to u nás nemělo precedens. Dostali na stůl pokyn, že se mají vypořádat se závažnou historickou újmou a vyhodnotit žádosti o odškodnění, aniž by měli dostatečné personální kapacity. Dlouho tam na ty žádosti byl jediný člověk! Lhůta vyřízení se tak nesnesitelně táhla, navíc je to komplikované s dokazováním. Jak máte dokázat, že se vám před čtyřiceti lety něco stalo, když nemáte zdravotní dokumentaci? Lékaři, kteří vám to provedli, už nepracují nebo už ani nejsou naživu, porodnice, kde se na vás hnusně podepsal personál, už neexistují… V některých případech byly zdravotní dokumentace dokonce skartovány, mnohdy protizákonně. Byl to těžký úkol a rozhodně nemohl být pro jednoho člověka. V některých případech do toho musel vstoupit soud, několik žádostí se dostalo až k Nejvyššímu správnímu soudu. Soudy převážně dávaly ženám za pravdu a říkaly ministerstvu, že důkazní břemeno nesmí ležet na těch ženách. Pokud si ministerstvo zdravotnictví není jisto tím, zda se to daným ženám opravdu stalo, nemají být poškozené těmi, kdo shání důkazy.
Kumar Vishwanathan proces odškodňování popisuje jako „nekonečnou retraumatizaci“; důkazní břemeno u nás skutečně leželo na obětech, na rozdíl od Švédska či Švýcarska, kde se romské a sinstké menšině dělo totéž. A třeba vaše respondentka Renata, sterilizovaná na Slovensku, nemá na odškodnění nárok vůbec. Co by měl český stát udělat?
Je ntné, aby je stát konečně viděl, slyšel a choval se k nim důstojně. Když ženy musejí znovu a znovu vyprávět svůj příběh, vracet se k tomu traumatu a pořád dokazovat, že se jim to opravdu stalo, důstojné to není. Moc bych si přála, aby se ženy, kterým se tahle otřesná věc stala, cítily viděné a slyšené a aby měly pocit, že stát udělal úplně všechno, co je v jeho moci, aby se to už nikdy neopakovalo. Právě tohle je pro ně podle všeho, co jsem v rozhovorech s nimi slyšela, nejdůležitější.
Gwendolyn Albertová na konci vaší knihy říká, že doufá, že přijde další generace a zeptá se, proč jsme neudělali víc. Vy sama jste udělala hodně – na téma sterilizací jste psala už dřív jako reportérka pro zahraniční média včetně britského Guardianu nebo televize Al Jazeery, knihu jste ale dávala dohromady během let, kdy jste ženy sledovala v jejich domovech. Co se během toho času změnilo ve vás? A co byste chtěla, aby si z knihy odnesl čtenář, kterému se téma možná zdá vzdálené?
Pro mě bylo důležité zprostředkovat, že to jsou ženy jako my všechny, že s nimi pravděpodobně máme hodně společného a že se to mohlo stát i nám, kdybychom se narodily jiným rodičům nebo na jiném místě. A že je to hrozně blbá loterie a je důležité, abychom to viděli a věděli, aby se to za žádných okolností už nikdy neopakovalo. Aby to nemusel zažít nikdo další. Je to tak s jakoukoliv historií – mluvit o tom a učit se o tom ve škole, abychom se poučili z chyb. A co se ve mně za tu dobu změnilo? Čím dál tím víc jsem to všechno prožívala s těmi ženami. Protože čím víc těch žen potkáte a čím víckrát ten příběh slyšíte jak přes kopírák, tím silněji si uvědomujete škálu a systematičnost toho, co se dělo. Že to nejsou ojedinělé individuální přešlapy, ale jste svědkem tragické a odporné historické události.
Téma nucených sterilizací dlouho viselo ve vzduchu. Jistě jste v průběhu psaní knihy věděla o přípravách filmu Ivana Ostrochovského Pramen, který měl premiéru počátkem prázdnin Karlových Varech. Byla jste nervózní, že svou knihu nestihnete publikovat před jeho premiérou?
Dozvěděla jsem se o tom projektu asi tři měsíce před festivalem.
„O nucených sterilizacích romských žen se u nás dlouhé dekády mlčelo, nový český film Pramen měl tedy jedinečnou šanci mlčení prolomit. Tvůrci ale tuhle šanci propásli.“ Tak začíná vaše kritika Pramene. Do redakce Reflexu tou dobou také přišlo společné prohlášení Gwendolyn Albertové, s níž jste do své knihy pořídila interview, a Miroslava Vodrážky, hudebníka a badatele ÚSTR. Na čem jste se vy tři shodli, pokud jde o Pramen? Na ČSFD snímek mimochodem přes účast populární herečky Anny Geislerové aktuálně dosahuje diváckého hodnocení 61 %, což je hluboko pod průměrem českých filmů…
Tvůrci filmu si ani nedali práci s tím, aby Romky vůbec figurovaly v příslušných rolích. V zásadnější roli je jedna Poloromka, která se od romské komunity hodně odděluje. Romy snímek zobrazuje jako nějakou masu na pozadí, která pálí auta a chlastá – nejstereotypnější obrázek, jaký o Romech můžeme mít. Absolutně nereprezentuje to, jak Romové u nás žijí a žili. Film je o bílé privilegované lékařce; divák potom necítí empatii s oběťmi státní zlovůle a s Romy už vůbec ne. Nepřibližuje romskou kulturu, jejich společenské hodnoty, prostě nic. Film o blonďaté doktorce, která žila v nějaké dějinné periodě a podílela se na tom, sterilizace ani neodsuzuje. A že se v té fikci jedné slečně podaří otěhotnět navzdory tomu, že si prošla tím zákrokem? To je naprosto ojedinělý případ, díky němuž člověk odejde z kina s pocitem falešného happy endu. Jenže příběh nucených sterilizací nemá happy end.
