Karel Šůcha o Lauře: Lidé si nás často spojují jen s bílými košilemi a Ilonou Csákovou

Nepřemýšlel jste někdy nad změnou koncertních kostýmů Laury?

Od nového milénia už ne. Definoval jsem si to jako součást naší značky, podobně jako Mercedes má trojcípou hvězdu, která mu zůstává, i když se mění tvary karosérií. Mimochodem, velmi často jediné, co lidé o kapele vědí, je, že máme bílé košile a že u nás zpívala Ilona Csáková.

Mluvíte v množném čísle, ale Laura jste v podstatě vy?

Asi takhle: já ji táhnu, ale furt je to kapela, takže vždycky záleží na všech. Na druhou stranu, ať si každý dělá, co chce. Ale za sebe. Za Lauru chci vždycky mluvit já, protože vím, o čem je. Ale časy se mění a každý má vliv. Je to kapela, není to jednotlivec.

Jednu dobu se o vás mluvilo jako o rasovi v tom smyslu, že v kapele bude po vašem.

V tom se neměním, podle mě jsem ještě umanutější. Těžko se to vysvětluje, ale když lidé mají představu, že jste ras, myslí si, že na muzikanty někde řvete jako na otroky. Ale je to jinak. Vysvětlím to tak, aby tomu mohl porozumět každý. Když režírujete film, tak herec, který hraje třeba Old Shatterhanda, nemůže rozhodovat za režiséra, i když lidé o režisérovi nemusejí vědět. Nebo si představte, že by deset lidí malovalo jeden obraz. Mohou, ale jeden musí rozhodovat, jinak by to nemohlo dopadnout dobře. A jelikož jsem těch 40 let téměř výhradním autorem, sám dobře vím, co chci, i když se mění móda a dnešní muzikanti vyrostli na něčem úplně jiném. V kapele máme kluka, který miluje osmdesátkový metal, další kluci mají rádi jazz. Nemůžeme spolu hrát, aniž bychom věděli, kdo jsme. Musí se to nějak sjednotit, aby své know-how dali do služeb celku. A celek určuju já. Kdysi se tomu říkalo umělecký vedoucí. Já vím, co je poetika Laury, co z ní má vyzařovat. Klidně se přiznám, že teď, na stará kolena, jsem nejsvobodnější. Děti už jsou z domu. Nepotřebuji nikoho živit, nemám žádné závazky. Mám jedinou ambici: dělat to nejlíp, jak si myslím, že to jde. Teď jsme dokončili nové album a opět se vrátil ten pocit, že dokud je to v procesu, jsem v tom totálně, ale jakmile je hotovo, už to nechci ani slyšet.

Jak se pak vracíte k písničkám, když je hrajete na koncertech?

Živé hraní je úplně jiná discip­lína, to je jako film a divadlo. Ale už odevzdané nahrávky neposlouchám. Dokonce když přijdu domů a děti si je pouštějí, řeknu: „Vypněte to.“ Naši muziku poslouchají, jenom když nejsem doma. I když je pravda, že po letech ji občas docením. Když vyšel Žár trvá, prodával se výborně, ale já nebyl spokojený s tím, jak jsme album udělali. Až nedávno, když říkám nedávno, tak to bylo možná před pěti lety, mi děti k Vánocům koupily gramofon a já snesl z půdy nějaké ty vinyly a pustil jsem si je. Přirozeně hlavně ty svoje. Najednou jsem byl příjemně překvapený. Po letech, když už to bylo očištěné od nánosů stresu a emocí, mi to znělo podstatně líp, než jsem si tehdy myslel. A možná je tam i mnohem víc dobrého, než jsem zamýšlel.