Praotec sci-fi Ondřej Neff: Za totality jsme žili ve vnitřní emigraci, komunisti nám mohli políbit prdel
Nestor české fantastiky Ondřej Neff dal rozhovor Reflexu; najdete ho v dnešním čísle 39/2026. Jak vidí břitký komentátor tuzemskou politickou situaci, proč po půl století kvůli AI přestal psát knihy a co si coby konzervativec a „starý ještěr“ v aktuálním vedru a suchu myslí o klimatické krizi? Zde máte hrst bonusů třeba o směřování EU, o páně Neffově nové audioknize Past na Péráka, o lásce ke komiksu a spolupráci s Kájou Saudkem.
Dlouhodobě patříte ke kritikům politické korektnosti a některých podob současného liberalismu. Jak vám konvenuje svět, ve kterém dnes žijeme?
Víte, jsem jaksi člověkem spíše zádumčivého typu. A nenávidím extrémy, až extrémně nenávidím extrémy. Když se řekne politická korektnost, jde o extrém. Ano, lidi k sobě mají být slušní – ošklíbat se na postiženého je totální neslušnost, stejně tak být machista nebo rasista. Ale přetáhnout to do extrému, dělat z názoru politické hnutí a věšet lidi na kandelábrech za to, že si myslí něco jiného než já? To platí třeba i o poměru k – mně se ten pojem nelíbí, připadá mi pitomej – homosexuálům. Každý je nějaký, každý má své preference ve všech ohledech a respektovat to je slušnost. Ale dělat z toho politikum, vnucovat to všem a mávat práporama? Jakmile někdo vybalí prápor, jsem velmi ostražitý. Prápor je vždycky symbol něčeho. Dobře, mám rád kopretiny, ale jakmile začnu mávat praporem s kopretinou a skandovat, měli by si na mě lidi začít dávat bacha.
Taky nemávám praporem, ale uvědomuju si, že kdyby za nás ženy kdysi nemašírovaly sufražetky, tak dnes nejenže nemáme volební právo, ale zřejmě nemáme ani práci, natož kariéru, a jsme přikované ke kolíbkám a ke dřezům se špinavým nádobím.
Jistě, to je pravda. Ale taky to, že všeobecnému volebnímu právu a vstupu žen do akademické sféry i na pracovní trh do značné míry pomohly války, které vyvraždily muže. Když už holky makaly ve fabrice, bylo by jaksi trapné upírat jim volební právo. Asi by to chlapům neprošlo, měly na ně solidní páku. Extrémní proudy tu byly a budou vždycky a občas společnosti přinesou prozření a pokrok, ale já s práporem v průvodech ani tak chodit nebudu.
Vaše skepse vůči Evropské unii je legitimní, ale neupadáte místy do nostalgie po světě, který už neexistuje?
Nostalgie je myslím v pořádku, ale přání, aby se něco vrátilo, je posedlost a těm se vyhýbám. Evropská unie se dala špatným směrem a jako publicista se snažím k tomu vyjadřovat. Místo aby skutečně usilovala o to zásadní, to znamená o integraci ekonomickou a o integraci myšlenkovou ve smyslu volnosti a pružnosti, je posedlá ideou ochrany kohokoliv před čímkoliv, z čehož plyne většina byrokratických excesů. Mám psa, vždycky mi leze na klín a já začnu vřeštět: „Garinko, dolů, Evropská unie zakazuje pejskům lezení na klín! Kdyby nás viděla Ursula von der Leyen, bude skákat metr osmdesát!“
To je podstata věci. Evropská unie zanedbává princip subsidiarity, totiž že zásadní pravomoci a rozhodování má probíhat na tom nejbližším možném místě a vyšší celky zasahují jen tehdy, když na to ty nižší, lokální, nestačí. Symbol nemohoucnosti EU? V době, kdy ve všech ohledech naprosto zdrcujícím způsobem nastupuje Čína, oni vymyslí špunt, který se nedá odtrhnout od plastové láhve! Představuju si historika za sto let, který bude chtít opepřit svou studii a napíše: „Oni byli takoví blbci, že se zabejvali špuntama od umělohmotnejch flašek v době, kdy Číňani zdokonalovali umělou inteligenci a tunili roboty!“ A kdybychom šli do sofistikovanějších poloh – evropské vedení si nechá od ekonoma Maria Draghiho vypracovat analýzu, která odhaluje, že EU jde co do budoucí konkurenceschopnosti naprosto špatným směrem. Vymění vedení? Ne, šéfuje tomu dál ta samá ženská, která to zavinila! Chcete změnu? Musíte vyměnit lidi, to dá rozum! Pokud vám inštalatér blbě vymění kohoutek, najmete si jiného, a ne znovu toho samého v domnění, že vám to napodruhé opraví líp. Neopraví. On to neumí! No, to jsme se ale rozčilili…
Ale i rozesmáli. Jste představitelem generace, která zažila socialismus, revoluci i nástup internetu. Co z vašich tehdejších nadějí na svobodnější společnost se nenaplnilo?
Nikdy jsem si nemyslel, že je demokracie procházka růžovým sadem; byl jsem už docela dospělý, když to ruplo. Zklamal mě ale rozpad Československa – bral jsem ho jako brand, který se ve válce osvědčil. Naši lidi bojovali na všech frontách, přestože k tomu neměli žádný státní puvoár… Aspoň že ta vlajka nám zůstala.
Od praporů a vlajek se přesuňme ke kultuře: pokud se nemýlím, ke svým milovaným komiksům jste se dostal na návštěvě u Jana Wericha, který je přivezl dceři z USA. Je to tak?
Přesně tak, já je měl půjčené a obrovsky mě zaujaly. Opravdové americké komiksy! Pak jsem zjistil, že některé z těchhle komiksů vycházely po válce ve skautských časopisech, když se na chvilku obnovilo skautské hnutí. Stará čísla Junáka a Vpředu kolovala mezi dětmi, my je hltali a milovali. Byli jsme ostatně živí z prvorepublikové literatury, poněvadž v padesátých letech vycházely převážně trháky typu O letadélku Káněti a Honzíkova cesta. My jsme logicky podstatně raději četli mayovky a Nobodyho (legendární sérii dobrodružných a detektivních románů německého spisovatele Roberta Krafta; pozn. red.). Když pak se svými komiksy přišel Kája Saudek, stal jsem se jeho velkým fandou a měl jsem to štěstí, že jsem s ním pak mohl spolupracovat a psát pro něj scénáře.
Komiksem Arnal a dva dračí zuby z roku 1988 začíná řada vašich scénářů komiksů Káji Saudka, pokračující třeba Štěstím, Slavkovskou romancí nebo Příhodou na mostě. Jak na spolupráci s ním vzpomínáte?
To je na samostatný rozhovor, možná spíš na román. Měli jsme se moc rádi, byli jsme téměř sousedi, s jeho vdovou Haničkou Saudkovou jsem dodnes ve velice přátelských vztazích. Kája Saudek paradoxně neunesl pád komunistického režimu; nebyl to ostatně ojedinělý jev, postihlo to více lidí. Za totality jsme žili ve vnitřní emigraci – měli jsme svůj svět a komunisti nám mohli políbit prdel. Nestýkali jsme se se soudruhy, nekoukali na televizi, byl to svět sui generis. Kája Saudek se živil tím, že maloval cirkusákům plakáty, neměl žádný regulérní příjem, žil vysloveně z ruky do huby, čistej underground. A najednou to prasklo, najednou se na něj začaly upírat oči veřejnosti: „Kájo, teď máte volnost, začněte konečně svobodně tvořit! Oni vás deptali, vždyť jste byl pod rohožkou zašlapanej, teď konečně uvidíme, co ve vás je!“ Jenže on začal chlastat a nebyl schopný nic dělat. Načež se ho zmocnil pornograf Richard Knot, vydavatel erotických novin NEI report. Kája měl k erotice velice komplikovaný vztah a najednou ho začalo bavit malovat pornografické obrázky… A pak přišlo kóma a konec. Krutý, strašlivě dlouhý.
Vaše sci-fi knihy z poslední dekády – Barbora a Zlatý robot, Ultimus, Ostrov nesmrtelných, Zlatý pomeranč – ilustruje další oceňovaný komiksový tvůrce, Karel Jerie. Jaký spolu máte vztah?
Naprosto skvělý. Zatímco Káju bylo těžké dostat k práci, s Karlem je to takový ping-pong. Já něco nabídnu, on to okamžitě rozvede, hned sedá ke kreslení. Jeho obrázky jsou úžasné, ilustroval mi sedm románů a jednu povídkovou sbírku; posledním svazkem té řady je Měsíc mého života, upravená reedice prvního svazku té řady. Svět, který jsem verbálně vytvořil, oživil roboty a hezky se v něm zabydlel. S ním bych chtěl udělat komiks! Jenže komiks v naší zemi má ten obrovský hendikep, že jsme malý trh. Komiks je šílená práce, výtvarníkovi ty hodiny nad prací nikdo nezaplatí. Bere se to tak, že si udělá pro radost pár obrázků, ale že má rodinu a psa a nemůže z kreslení komiksů být živ, to už nikoho nezajímá.
Přes čtvrt století provozujete webový deník DigiNeff, kde jste se dříve věnoval především digitálním fotografování. I váš syn David je skvělý fotograf, muž dvorní portrétistky Reflexu Thao. V letech 1975–1979 jste pracoval na pozici fotografa v Ústředí lidové umělecké výroby a roku 1981 napsal Tajnou knihu o fotografii…
Fotil jsem pro nakladatelství Albatros, věnoval se divadelní fotografii, možná dvě dekády mě fotka živila – přesněji analogová černobílá fotografie. David se mnou od svých pěti let chodil do temné komory vyvolávat filmy a zvětšovat fotky, jeho životní dráha tudíž byla naprosto jasná. Od dětství fotil a účastnil se soutěží, vyhrál nějakou evropskou cenu, když mu bylo asi deset. Pak zamířil do Hollarky, kde se ve školních lavicích ve fotografii dál zdokonaloval, poté se živil technickou fotografií, než ho vzali do Mladé fronty, a od té doby je fotoreportér. Jsem moc rád, že se toho řemesla drží.
Vy máte na rozdíl od Davida Neffa řemesel devatero. Třeba v květnu jste křtil svou audioknihu, sci-fi superprodukci Audioteky Past na Péráka. Jak si vlastně máme takový audiokomiks představit? Jak víme, sci-fi patří v audiu k nejoblíbenějším žánrům, ale o audiokomiksu jsem nikdy předtím neslyšela. Co vás vedlo k tomu, že jste dal hlas svému pomalu čtyřicet let starému komiksu o Pérákovi, který jste v osmdesátých letech tajně vydal a posléze kreslil a psal pod pseudonymem Aston, a později publikoval online?
Komiks bývá totální nadsázka; co by neobstálo v próze, to do něj můžete krásně napsat, ilustrátor nebo ilustrátorka vám to nakreslí a lidi se zasmějou. Napsal jsem a nakreslil dva naprosto undergroundové komiksy o Pérákovi a nikdy by mě nenapadlo, že bych podle nich měl dělat povídku nebo román. Z Audioteky ovšem přišla nabídka, že z toho udělají pásmo, de facto rozhlasovou hru. Přepsal jsem tedy komiks do Pasti na Péráka, Ivan Hubač adaptaci dramaturgoval a velice tomu pomohl. Bavilo mě to psát, ale umělá inteligence mě tak zviklala, že už nic dalšího asi skutečně nenapíšu.
Proč?
Ve mně na rozdíl od AI nejsou žádné polovodiče, jen dvě umělé kyčle, ale jinak jsem z lidského rosolu. Můj oblíbený druh literatury je ovšem kombinatorikou už vynalezených motivů a s tím si AI vyhraje asi zručněji než já. Mám ostatně pocit, že celá sci-fi je obsažená v díle H. G. Wellse, který během asi sedmi osmi let koncem devadesátých let devatenáctého století vymyslel všechno, co od té doby my scifisti smolíme. Cestu časem, mimozemšťany, genetickou manipulaci, psychické zrůdnosti, všecko ten chlap vymyslel!
Past na Péráka je vyprávěním na pomezí reality a fantazie. Můžete-li trochu navnadit diváky a posluchače díla, které je k dispozici na Audiotece, v čem přesně se odchylujete od syžetu té klasické legendy z protektorátu o Pérákovi? Té o osamělém hrdinovi odboje, který svými žiletkovými rukavicemi vykonával spravedlnost na esesácích a gestapácích a byl nepolapitelný díky pérovým botám, které mu umožnily přeskočit celé domovní bloky?
Liší se zásadně. Podstata zůstává. Skáče, má rukavice, v jistém smyslu je osamělý. Ale jen v jistém smyslu. Ve skutečnosti je figurka na šachovnici, je aktér hry, kterou vymyslel někdo jiný a její cíl ani netuší, protože o ní neví. Je to sci-fi, ale jak se to vezme. Figurkou v cizí hře se může stát každý, vy stejně jako já. Jsme si úplně jistí, že už v tom nelítáme?
Podstatou superprodukce je, že je velkolepá – skvěle nazvučená, s propracovanými audiokulisami a typicky s výtečným a rozsáhlým hereckým ansámblem. Představitelkou jedné z hlavních rolí Pasti na Péráka je vaše žena Ljuba Krbová. Jak se společně to bezmála čtvrtstoletí máte?
Skvěle. Máme společné zájmy, někdy je to až legrační. Třeba záliba v zahradách japonského typu. Já k tomu přišel v sedmdesátkách, Ljuba v devadesátkách, a to jsme jeden o druhém netušili, že existujeme. Totéž platí o bojových sportech. Ljuba dělá tai-ti tak dlouho, že by z ní mohl být Mistr. Proti ní jsem utřinos, dělám tai-ti teprve osmý rok, ale před tím jsem měl za sebou osm let karate. Takže o tom taky něco vím. Například to, že to souvisí s japonskými zahradami. Ale to je na jiné povídání.
Velký rozhovor s Ondřejem Neffem si přečtěte v novém Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 24. září.
