Vladimír Dzuro: Nacistické Německo, Milošević a Putin použili jako agresoři týž argumentační vzorec
V aktuálním Reflexu č. 36/2026 najdete obsáhlý rozhovor s kriminalistou Vladimírem Dzurem (* 1961), který před třiceti lety objasňoval válečné zločiny na Balkáně jakožto první český vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Po knize Vyšetřovatel – Démoni balkánské války a světská spravedlnost nyní u nakladatelství Grada vydává novinku s názvem Vyšetřovatel – Zločiny privilegovaných. Ta se z největší části týká jeho sedmnáctiletého newyorského období, kde jako vedoucí kanceláře Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN rozkrýval případy vnitřní kriminality. Zde nabízíme pár bonusových otázek, které v tištěném časopise nenajdete, a vracíme se mimo jiné k úmrtí válečného zlačince Ratka Mladiće, s nímž se Vladimír Dzuro setkal.
Ve své nové knize se přesouváte od válečných zločinů na Balkáně k podvodům, korupci a zneužívání diplomatického krytí. Jaká byla vaše motivace napsat knihu, když se hovoří o krizi čtenářství a o tom, že si psaním v Česku až na hrstku vyvolených nikdo nevydělá?
Už před devíti lety mě bavilo psát první publikaci a vzpomínat na to, co jsem s kolegy zažil. Už to nebylo tak bolavé, jugoslávské boje byly dvacet let minulostí a já chtěl přiblížit rozsah válečných zločinů. Říkal jsem si, že to bude nejspíš čtení především pro vojáky nebo pro policisty, kteří byli na zahraničních misích. Nakonec se z té knihy stal bestseller pro širokou veřejnost, o dva roky později vyšla ve Spojených státech, dokonce s obálkou vaší fotografky Thao, ostatně i česká obálka mé aktuální novinky nese portrét od Thao. Roku 2022 podle Vyšetřovatele natočil dokumentarista Viktor Portel stejnojmenný film, pak vyšel chorvatský překlad… Šlo o nečekaný úspěch – byl jsem prvoautor a k tomu odtržený od vaší reality, žil jsem velmi dlouho, bezmála tři dekády, v zahraničí… Když píšete druhou knížku, vaše okolí už má očekávání. Ačkoli její téma, a teď budu asi vulgární, není tak sexy jako válečné zločiny, věřím, že čtenáře zaujme.
Pokud jde o válečné zločiny, před necelým týdnem rozbouřila vody smrt Ratka Mladiće, odpovědného za zavraždění tisíců žen a dětí – jím vedený masakr v Srebrenici v červenci roku 1995 byl genocidou. Srbové doživotnímu vězni vystrojí státní pohřeb. Nevařila se ve vás, který bezmála dekádu vyšetřoval zločiny balkánských válek, po této zprávě krev?
S generálem Mladićem jsem se setkal dvakrát. Poprvé na jaře 1994 v době, kdy jsem pracoval pro UNPROFOR v bosenském Sarajevu, podruhé již v budově Mezinárodního tribunálu v Haagu. Byl to bezpochyby inteligentní a charismatický člověk. Pro mě však představoval další příklad toho, že intelekt a etika nemusejí jít ruku v ruce. V soudní síni neprojevil sebemenší lítost nad svědky a poškozenými, kteří ve svých výpovědích popisovali hrůzy, jež jim způsobili vojáci pod jeho velením.
Srbové jsou hrdý a kulturní národ. Dobře chápu, že v každé společnosti existuje početnější či méně početná skupina lidí, kteří zastávají extrémní postoje, a mezi Srby tomu není jinak. Skutečnost, že vláda země, která se snaží přistoupit k Evropské unii, plánuje státní pohřeb odsouzeného válečného zločince, jenž byl shledán vinným z genocidy svých bývalých spoluobčanů, však podle mého názoru jasně ukazuje, že Srbsko se stále ještě nedokázalo vypořádat s běsy devadesátých let minulého století.
Zkusme si představit, že by například německá vláda uspořádala státní tryznu za osoby odsouzené Norimberským tribunálem za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti během druhé světové války. Co by to vypovídalo o dnešním Německu? A především – co by to vypovídalo o tom, jak se německá společnost dokázala vyrovnat se svou minulostí? Norimberské procesy přitom nebyly pouze soudním vypořádáním s konkrétními pachateli. Staly se také jedním ze základů poválečného pojetí individuální odpovědnosti za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Právě proto považuji za znepokojivé, pokud stát, který se hlásí k evropské perspektivě, vzdává poctu člověku odsouzenému za genocidu a další válečné zločiny. Nejde přitom o odsouzení celého národa ani o popírání jeho kulturní identity. Jde o otázku, zda je stát schopen jasně rozlišit mezi hrdostí na vlastní národ a glorifikací těch, kteří se jménem tohoto národa dopustili nejzávažnějších zločinů. Možná právě v tom spočívá skutečná zkouška vyrovnání se s minulostí: nejen připomínat oběti, ale také být schopen říci, že člověk odsouzený za genocidu není hrdina, kterému má stát vzdávat poctu.
Zaujímal jste coby vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii k věci mravní postoj? Bylo to pro vás tehdy jasné tak, jako je dnes jasné Rusko a Ukrajina – tedy která národností v někdejší Jugoslávii je viník a kdo oběť?
Nemyslím, že jsem tuto otázku profesně řešil. Byl jsem přidělen do týmu, který vyšetřoval zločiny spáchané Srby na Chorvatech v Chorvatsku a na Bosňácích v západní Bosně. Kdyby mě ale prokuratura přidělila do jiného týmu, stejně tak bych pracoval na vyšetřování zločinů spáchaných Chorvaty nebo Bosňáky. Vyšetřovatel by si podle mého názoru neměl dovolit, aby se profesně ztotožnil s jednou ze stran konfliktu nebo se přiklonil na stranu poškozených v případech, které vyšetřuje. Mohl by tím ztratit potřebnou objektivitu. To ale samozřejmě neznamená, že člověk nemůže mít vlastní názor na to, kdo konflikt rozpoutal a kdo nese za jeho průběh politickou či vojenskou odpovědnost. A v tomto případě je podle mého názoru podstatné, že ani Chorvaté, ani Bosňáci nevedli válku na území Srbska. Z tohoto pohledu byl agresor poměrně jasně identifikovatelný.
Prezident Milošević přitom používal argumentační vzorec, který jsme mohli pozorovat i v jiných konfliktech: tvrzení, že za hranicemi žijí naši krajané, kteří jsou údajně utlačováni, ohrožováni nebo trpí, a že je proto třeba zasáhnout na jejich ochranu. Podobný argument použilo nacistické Německo při ospravedlňování svých nároků vůči Československu v otázce Sudet a v novější době jsme velmi podobnou rétoriku slyšeli od prezidenta Vladimira Putina v souvislosti s Ukrajinou. Právě tento způsob politické manipulace považuji za mimořádně nebezpečný. Ochrana krajanů za hranicemi se může velmi snadno stát záminkou pro zpochybnění suverenity sousedního státu, územní nároky a nakonec i pro vojenskou agresi.
Má česká společnost dostatečně silné instituce, které dokážou vyšetřovat případné zločiny politických a ekonomických elit bez ohledu na jejich postavení, nebo jsme stále příliš závislí na osobní statečnosti jednotlivců?
Česko má velice dobře propracovaný právní systém vyšetřování. Stále sleduju policii a vidím, že státní zastupitelství v rámci toho, na co mají peníze, postupuje velice úspěšně. Často se o tom bavím s kamarády, například s Oldou Martinů, bývalým policejním prezidentem a potom náměstkem ředitele Europolu, a česká policie prý má v zahraničí velice dobré jméno. Úroveň soudnictví nedokážu posoudit, třicet let jsem tu nežil; soudy by ale jistě mohly být flexibilnější a mít kratší lhůty. To máte jako válečné zločiny – lidi by chtěli potrestat pachatele rychle. Ale tak to prostě nefunguje, musíte nejdřív získat důkazy, abyste někoho mohli obvinit, a potom musíte mít soud, který obviněného bude soudit. Dnes třeba na Ukrajině moji někdejší kolegové zajišťují důkazy o otřesných válečných zločinech, ale chybí politická vůle pro to, aby docházelo k soudům. ICC, International Criminal Court, vydal zatykače na prezidenta Putina a na další zločince, ale fyzické zatčení těch lidí a jejich přivedení před soud? Jaderná supervelmoc s Mezinárodním trestním soudem samozřejmě nespolupracuje. Pokud vůbec za masakry v Buči a jinde budou pachatelé souzeni, potrvá to roky.
Popkultura se díky boomu detektivek, ale taky kriminalistických a špionážních seriálů hojně zabývá vaší profesí. V jakém filmu nebo seriálu je vaše zaměření ztvárněno dobře?
Nejde dost dobře porovnávat realitu kriminálního vyšetřování s filmem nebo televizním seriálem. Tvůrci potřebují dějovou zkratku. Nemohou divákům předkládat často úmornou a zdlouhavou práci detektivů – potřebují akci, emoce a napětí. Jako malý kluk jsem zbožňoval seriál Hříšní lidé města pražského. Později jsem se s velkým zájmem díval na Dobrodružství kriminalistiky. V současné době mě zaujaly seriály První oddělení a Metoda Markovič. Právě v nich je podle mého názoru poměrně dobře zachycena skutečná práce kriminalistů, kterou si pamatuji ještě z doby, kdy jsem pracoval u pražské kriminálky. Kriminalistická práce je ve skutečnosti méně dramatická, než jak ji předkládají filmaři. Většinu času netvoří honičky ani konfrontace s pachatelem, ale systematické shromažďování a ověřování informací, výslechy, práce s důkazy, jejich vyhodnocování, a především trpělivost. Právě tato část práce se do filmů a seriálů přenáší jen obtížně.
Když jste vyšetřoval zločiny na Balkáně, cítil jste frustraci lidí: Kdyby tady byly Modré přilby, tedy příslušníci Mírových sil OSN, a vyšetřovatelé konali dříve, nemuselo dojít k tolika zločinům… Neděje se to i nyní?
Jsme v situaci, která je svým způsobem podobná, jen v mnohem horším měřítku. Ve srovnání s válkami na Balkáně je válka na Ukrajině nesrovnatelně větší, pokud jde o počet obětí i rozsah zasaženého území. Ať dnes přijedete do Srbska, Bosny nebo Chorvatska, pravděpodobně uslyšíte kritiku Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a tvrzení, že byl neefektivní. Jenže podle mého názoru se často zapomíná na jednu zásadní věc: ten tribunál vůbec nemusel existovat, kdyby místní soudy a policie byly schopny svou práci řádně vykonávat. Soudit Srba za válečný zločin spáchané v Chorvatsku samozřejmě není problém. Mnohem obtížnější je ale soudit za totéž Chorvata na jeho vlastním území. A to je v některých případech problematické ještě dnes, třicet let po skončení války. Totéž platí pro Srbsko i Bosnu a Hercegovinu.
Mezinárodní tribunál vznikl proto, že systém místní justice přestal fungovat a bylo nutné vytvořit instituci, která zajistí, že alespoň někteří z nejvýše postavených pachatelů a osob odpovědných za nejzávažnější zločiny budou postaveni před soud. Významnou politickou roli při jeho vzniku sehrála tehdejší americká ministryně zahraničí a naše krajanka, paní Madeleine Albrightová. Od počátku přitom bylo zamýšleno určité rozdělení odpovědnosti. Mezinárodní tribunál měl stíhat především osoby nesoucí nejvyšší odpovědnost za válečné zločiny, zatímco domácí justice měla podle principu subsidiarity řešit případy pachatelů na nižší úrovni – například vojáků, policistů, ostřelovačů a dalších přímých vykonavatelů zločinů. Problém byl v tom, že právě domácí justice v mnoha případech nebyla ochotná nebo schopná tyto zločiny skutečně vyšetřovat a trestat. A bez toho zůstává i sebelepší mezinárodní tribunál jen částečným řešením.
Jak se stavěla OSN k tomu, že jste do určité míry pral její špinavé prádlo na veřejnosti? Vaše nová knížka Vyšetřovatel – Zločiny privilegovaných nemusí nutně přispívat k dobrému PR organizace… Jak probíhal třeba proces schvalování knihy?
Při vydání mé první knihy, Vyšetřovatel – Démoni balkánské války, jsem tohle řešit musel, protože jsem pro OSN ještě pracoval. Teď už jejím zaměstnancem nejsem, takže jsem tuto otázku mohl vypustit. Navíc jsem případy velmi pečlivě vybíral. Pokud by zveřejnění identity některých lidí mohlo kohokoli ohrozit, změnil jsem jejich jména. Ta jména ostatně nejsou důležitá. Chtěl jsem popsat především příběhy, procesy a mechanismy, které za jednotlivými případy stály. Je možné, že někteří čtenáři vezmou knihu z negativní stránky a budou si říkat, jestli jsem jejím prostřednictvím OSN neočernil. Já jsem se ale snažil už v poděkování na konci knihy říct, že je zároveň zprávou o těch poctivých zaměstnancích a vojácích, kteří nasazovali své životy, a někteří z nich při plnění své mise za mír také zemřeli. Více než čtyři tisíce bývalých kolegů v řadách OSN skutečně položily to nejcennější, co měly – svůj život – ve snaze přispět k udržení míru.
Píšu o konkrétních případech selhání jednotlivců. A víte, kdyby je OSN nevyšetřovala, byl by to přece důvod, proč ji kritizovat. Je to podobné jako s korupcí v Česku nebo na Ukrajině. Když se korupce vyšetřuje, dostane se nepříjemná záležitost na veřejnost. Může to působit jako důkaz, že je se systémem něco zásadně špatně. Ale pokud se korupce nevyšetřuje, pokud se o ní mlčí a pachatelé zůstávají bez trestu, pak je to teprve skutečný důvod ke kritice.
OSN vytvořila mechanismus, který se zabývá i kriminalitou uvnitř vlastní organizace. Vyšetřuje ji, snaží se zjistit pachatele a následně se s nimi vypořádat. Já v knize jednoduše popisuji, jak jsme se snažili tyto černé ovce vypátrat, aby se jich organizace mohla zbavit. Myslím, že to naopak vrhá na OSN spíše příznivé světlo. Každá velká organizace bude mít mezi svými zaměstnanci lidi, kteří selžou nebo zneužijí svého postavení. Podstatné je, zda je organizace schopna takové případy odhalit, vyšetřit a vyvodit z nich důsledky.
V úvodní kapitole několikrát zmiňujete, že New York byla vaše vysněná destinace, že jste tam opravdu hodně chtěl. Před třemi lety jste ho dobrovolně opustil, odešel jste na vrcholu. Nechybí vám vyšetřování?
Vůbec. Ale chybí mi New York, bylo to krásných sedmnáct let, koruna mé práce. V říjnu tam jedu znova přednášet pro americkou armádu, takové cesty se naštěstí namanou několikrát do roka – občas si odjedu přednášet studentům vysokých škol nebo prokurátorům třeba z Ukrajiny, podělit se o zkušenosti. Nedávno mi někdo nabízel práci vyšetřovatele...
Ano?
Řekl jsem, aby se nezlobili, že na to nemám čas.
Velký rozhovor s Vadimírem Dzurem si přečtěte v Reflexu č. 36/2026, který vychází 3. září.
